Slovinsko 2016

LOGARSKÁ DOLINA - VODOPÁD RINKA - DRAČÍ CESTA - VELIKA PLANINA - SOUTĚSKA VINTGAR - KRUPA - POSTOJNA JESKYNĚ - PIRAN - DONJI KAMENJAK - PREDJAMSKI HRAD - KANAL - TOLMINSKA KORITA - PEVNOST KLUŽE - KORITA KORITNICE - VELIKA KORITA - IZVIR SOČE - NP TRIGLAV - SEDLO VRŠIČ

Tato cesta proběhla před řadou let, deníček tenkrát s největší pravděpodobností nevznikl, takže rekonstrukci téhle výpravy lovím, horko těžko, z hlubin své paměti. Vyjely jsme s mou ségrou Míšou na 9 dnů a domovem se nám stal kombík Citroën C5 do kterého jsme si daly spaní. V plánu nebylo žádné ubytko, ale čistě cesta na divoko. Tenkrát před lety tímhle způsobem jezdilo naprosté minimum lidí, a tak byla tenkrát cestovatelská svoboda výrazně větší. Za celou dobu jsme nikde neřešily problémy se spaním a úplně stačilo pěkně se na noc schovat.

Jako první jsme navštívily Logarksou Dolinu a vodopád Rinka, pod kterým vznikla série tří ikonických společných selfíček, která ale bohužel (nebo bohudík) není možné rozhodně zveřejnit.

Na Veliku Planinu, ležící na nedostupných rozlehlých loukách plných starých salaší, nás vyvezly dvě na sebe navazující lanovky. Místo nás natolik nadchlo, že nám ujela vrchní z lanovek a nastal problém, že díky tomu ujede i ta druhá a my se budeme k autu dostávat několikakilometrovým nočním sestupem… naštěstí se nám povedlo stopnout čtyřkolku, která jela dolů a tento výlet se díky tomu posunul do kategorie „nezapomenutelné“.

Přes malou vesničku Kropa jsme navečer dojely až k soutěsce Vintgar a na noc zůstaly spát přímo na parkovišti u vstupu. Z dnešního pohledu neuvěřitelné, ale tenkrát se opravdu dalo spát téměř všude. Ráno jsme tak díky tomu vyrazily hned po otevření a měly tu krásu jen pro sebe. Až při návratu se to začalo zahušťovat turisty.

Postojné jamy jsem znala z minulosti, kdy jsme tam byli i s dětmi a rozhodně doporučuji navštívit. Ještě o něco hezčí jsou ale Škotsjanské jamy, které jsme okoukly při cestě zpět. Nedaleko je i pěkný Predjamski grad přilepený ke skále. Uvnitř sice nic moc k vidění není, ale za návštěvu to místo určitě stojí.

Z téhle vnitrozemní oblasti jsme se poté přesunuly k pobřeží do malého přístavního městečka Piran. Slovinsko má jen maličkou část moře a tohle městečko stojí bez debat za návštěvu. Už tenkrát tam měli perfektně propracovaný systém pro návštěvníky - auta parkovala úplně mimo město a do centra se dalo rychle a pohodlně přesunout neustále pendlujícími busy. Užily jsme si tam parádní den po kavárnách, kterými je poseta celá místní promenáda a nakonec se rozhodly zajet až dolů na Istrii.

Slovinsko je opravdu maličké, takže nám zbývalo pořád celkem dost času. Přesunuly jsme se proto až k chráněné oblasti Donji Kamanjak na samé špičce poloostrova. Dá se na něj zajet jen přes den, takže ty tři noci jsme zůstaly před jeho hranicí, v lesíku pod piniemi přímo na břehu moře.

Zpět jsme se vydaly po druhé straně pobřeží a na zpáteční cestě Slovinskem ještě zastavily na prohlídku Skotsjanských jeskyní, které úplně každého musí zaskočit svou neuvěřitelnou rozlehlostí a obrovským prostorem, kterým burácí kdesi dole tekoucí řeka.

Na noc jsme se přesunuly do našeho oblíbeného kempu s vtipným názvem Kanál. Kempík je to maličký a spíše připomíná tábořiště. Leží pod silnici, přímo na břehu ledové tyrkysové řeky Soča. Měl vždy minimální zázemí a díky tomu také minimum lidí… což nám ale přesně vyhovovalo.

Cestou na sever k nejvyšším Slovinským horám je ještě několik pěkných soutěsek jako Tolminska Korita, Korita Koritnice a Velika Korita. Ve vedru, které tenkrát bylo, jsme je vysloveně vítaly a u každého si to pořádně užily.

Jako třešnička na dortě nás přivítal Triglavský národní park, který má také spoustu míst stojících za návštěvu. Jako třeba Izvir Soše… na ten mám poměrně nezapomenutelnou vzpomínku, kdy jsem málem zabila svého Martina. Nenapadlo ho totiž nic chytřejšího, než si naši tehdy ani ne tříletou Terezku umístit na záda místo dopředu a šplhat s ní tímhle způsobem po lanech až k prameni… argument, že se drží jako klíště, mě tenkrát zrovna neuklidnil. No, držela se a udržela se. Naštěstí.

Na sedlo Vršič jsme se prokroutily parádními serpentinami a užily si poslední výhled na údolí pod námi a vysoké hory všude kolem nás. Tímto se naše cesta zakončila a následoval už jen rychlý přesun po dálnicích domů. A také slib, že takové akce musíme opakovat pravidelně.