15. REPORT

Vnitřní a vnější Mani je rozděleno na dvě části – stinný západ a slunečný východ. První část je známá svými jeskyněmi a spoustou kostelů, zatímco druhou charakterizují kamenné vesnice a nespočet věží trůnících na skalních útesech nad mořem. Nás nejvíc zajímá spodní část  konce téhle špice poloostrova, končící mysem Tainaron.

Odlehlá oblast tohohle zajímavého peloponéského prstu byla poslední částí Řecka, která v 9. století přijala křesťanství. Právě proto je tu tak abnormální množství malých byzantských kostelíků uvnitř vesnic i volně rozesetých po krajině.

Byla to také oblast tvrdého života a mnoha krvavých bojů. Ve vesnicích v podhůří Taygetu údajně žijí potomci Sparťanů, kteří se do těžko přístupného terénu uchýlili před svými pronásledovateli.

Až 800 kamenných věží tu po staletí pomáhalo odrážet nekonečné útoky vetřelců. Zatímco většina Řecka byla postupně absorbována do Osmanské říše, kraj Mani nájezdům Turků značně odolával.

Od 14. do 19. století se tu usazovaly rodiny, kde vládli kapitáni a krevní msta. Rodiny spolu vytvářely větší klany, které mezi sebou bojovaly o nejlepší půdu. Největším klanem byl rod Nyklianů, který měl jako jediný výhradní právo stavět vysoké kamenné věže na své půdě. Později mohly stavět i další rodiny, a tak mezi sebou soupeřily o to, kdo postaví větší a mohutnější obrannou věž.

Pro Manioty byly typické kamenné domy, tři nebo čtyři podlaží vysoké, s plochou střechou a malými okny. Často se stávalo, že jedna rodina zabila příslušníka jiného klanu a vše nakonec skončilo až úplnou zkázou nebo kapitulací jedné ze stran. Právo vendety, kdy rodina zavražděného měla právo pomstít se na rodině viníka, tu platilo až do 19. století.