3. REPORT

K Durmitoru se dostáváme opět úzkou klikaticí, která začíná přesně v hraničním meziprostoru – za budkou Bosny a před budkou Černé Hory. Tentokrát, oproti poslední návštěvě, upouštíme od ilegálního vstupu a pokorně si jdeme pro razítka do pasů – tak, jak se sluší a patří. Chceme totiž bez problémů zemi i opustit. 

Krásně zvlněnou krajinou plnou důlků se dostáváme do národního parku. Durmitor nikdy nezklame, a pokud vyjde i slunečné počasí, tak jako teď nám, nemá chybu. Na vrcholcích kopců pózuje zvířena všeho druhu. Pasou se tu krávy, ovce i stáda koní. Všechno probíhá tak, jak má a jak očekáváme... přesně do chvíle, kdy se na silnici přímo před námi objevuje nápis 4x4 s výmluvnou šipkou doprava. No, copak tomuhle jde odolat?! 

Průjezd známým Durmitorem rázem získává další rozměr. Pouštíme se na neznámou silničku a dostáváme se do bočních údolí, o kterých jsme doposud neměli ani páru. Je to paráda! Projíždíme po klikaté šotolině mezi loukami, sem tam se pasou ovečky a na pár místech sečou místní trávu. Mimo jediného domečku se starou babičkou, která je naším průjezdem očividně překvapená, tu není žádné další obydlené stavení. 

Objevujeme starou cestu, která by při troše štěstí mohla vést podle mapy k jakémusi potoku, ale je tak dlouho nepoužívaná, že v podstatě neexistuje a rostou na ní už celkem statné stromy. Milujeme tohle objevování, kdy netušíme, co nás čeká za další zákrutou. Samozřejmě nám tahle nečekaná odbočka hodí vidle do našich časových plánů... ale co se dá dělat - KDYŽ MUSÍŠ, TAK MUSÍŠ! 

Tuhle "zkratku" jedeme nakonec skoro až do večera a zdržení nelitujeme ani vteřinu! Začíná se pomalu smrákat a tak je čas na hledání toho správného spacího místečka. Nedaleko od Šavniku je kaňon Nevidio, ke kterému se rozhodneme zamířit. Tohle rozhodnutí je čirá náhoda jen podle vytipovaného místa v mapě, a tak jsme celkem příjemně překvapení. Najíždíme na uzoulinkou asfaltku vedoucí nad hlubokou roklí. Je to taková soft verze „na motivy bolivijské cesty smrti“. 

Silnice končí nad můstkem přes rokli, na jejímž dně teče potok. To všechno je samo o sobě paráda, ale pohled na stranu za můstkem je teprve překvápko. Z výšky vidíme průzračně modré jezírko, kterým protéká potok mezi skalami, nad kterými jsme před chvílí stáli. Dole je navíc prostranství s lavičkou a altány, které jsou oddělené závorou od parkoviště, a tak se během chvilky domlouváme s chlápkem, co to tu hlídá, že bychom tu rádi přespali. Není to problém a my za malý poplatek 2 € vjíždíme do prázdného areálu a parkujeme přímo u jezírka. 

Jak jsme pochopili z cedulí, je to tu taková odpočinková zóna a z parkoviště se chodí k nedalekému vodopádu. Večer děláme oheň a užíváme si tohle dokonalé tábořiště. Druhý den projíždíme Durmitorský park z druhé strany až k naší off-roadové odbočce a kolem poledne už pokračujeme nejkratší cestou k řece Tara. 

Kaňon řeky Tara je jeden z nejhlubších v Evropě a jeho hloubka je až 1 300 m. Přes údolí se klene známý betonový most Đurđevića, který je vysoký 172 m a dlouhý 154 m. Most byl postaven před vypuknutím 2. světové války a v roce 1942 byl při sabotáži zničen jeho první mostní pilíř, most to však kupodivu přežil, nespadl a po válce v roce 1946 byl opět obnoven. Sabotér má na straně k Durmitoru dnes postavený pomníček. 

O něco níž proti proudu řeky je stanoviště pro rafty a jedno z mála míst, kde se dá zastavit a jít se k řece vykoupat. Využíváme toho pro nácvik synchronizovaných skoků do vody a pak už se co nejrychleji přesouváme k hranicím s Albánií. Chceme přespat u dalšího plánovaného cíle – tyrkysové vyvěračky s názvem Oko Skakavice, ležící na samé hraně NP Prokletije z černohorské strany.