6. REPORT

Ráno si jako první opět, zbrusu nově, přidrátujeme výfuk, který dostává v posledních dnech docela kouř.A dnes to bude ještě o něco výživnější, protože nás čeká ten nejhorší úsek za Lotaj. Cesta, pokud se tomu tak dá ještě vůbec říkat, tu vede doslova po schodech ze skály. Vyfotit se dalo jen opravdu pár, spíše nenáročných terénů, protože v těch nejhorších úsecích byl člověk (já) rád, že je všema svýma končetinama někde pevně zaháknutý :D 

U snídaně jsme zapředli celkem dlouhý a zajímavý rozhovor s malým a ukecaným pasáčkem, od kterého jsme si večer koupili ovčí sýr. Dozvěděli jsme se od něho spoustu zajímavostí a hlavně to, jak to tu chodí. Je mu 12 let, přes prázdniny tu po okolí pase ovečky a táboří dole u řeky. Děti tu očividně dospívají daleko dřív než u nás… všichni v téhle horské oblasti jsou v zimě v podstatě odříznutí od civilizace, dokud zavátou cestu ze Shkodëru neprotáhne traktor. 

Terénních aut mezi místními moc není a všichni tu lítají starými mercedesy. Po protažení nejméně metrových závějí si pak do města jezdí alespoň doplňovat zásoby. Tři měsíce v zimě je místní škola (je tu jen první stupeň) zavřená a děti se učí doma. Jinak chodí každý den hodinu pěšky tam a hodinu zpět. Děti tu jsou opravdu hodně samostatné.

Další důležitá informace, kterou se dozvídáme, je, že cesta k asfaltu trvá minimálně 5 hodin... a neplete se, kluk! Těch 48 km opravdu skáčeme celých pět hodin, přesně tak, jak nám předpověděl! Věděla jsem, že tahle cesta je hodně obtížná, a i tak mě ten terén překvapil. Vyklepaní jak Startky, v Prekalu skoro líbáme asfalt. Ale nelitujeme toho – to, co nám tenhle úsek ukázal, rozhodně stálo za všechno dnešní kodrcání... ta neuvěřitelná a hluboká údolí, vysoké hory, divoké řeky a krásné koupací tůně. A taky to, jak těžce se někde lidem žije. Za mě jedna z nejkrásnějších cest, co jsem kdy jela. 

Večer jsme za tento náročný den odměněni krásným místečkem přímo na pláži u Skadarského jezera, které má teplotu knedlíčkové polévky. Zajíždíme podél břehu jezera až k hranicím s Černou Horou a tady, na plácku pod malou mešitou, plánujeme přespat. To by ale nesměl z vedlejšího hotýlku vyjít milý „pan Ital“, který nás doslova adoptuje a naláká nás na svou pláž. To se odmítnout samozřejmě nedá… a tak bleskově zajíždíme pod hotýlek a stavíme auta přímo u vody. 

Tohle člověk opravdu nenaplánuje! Celý náročný den korunuje ještě výborná večeře a my můžeme opět jen zavrnět: „tenhle den se opět vyvedl“. Pokud budete v téhle oblasti, doporučujeme vám se tu zastavit… jezero je VŽDY opravdu nechutně teploučké, nejsou tu davy lidí a pan majitel je moc milý. O krásném ubytování a výborném jídle za slušnou, nepřemrštěnou cenu ani nemluvě. Tohle místo si malou reklamu určitě zaslouží! *FW3 je číslo trasy z off-roadového průvodce od Filipa Webera, jenž je nám na téhle cestě inspirací. Je to přesně ten průvodce, kterého jsem původně loni zakoupila pro naši modrou VW Matyldu (protože ona to přeci zvládne)... a pak jsme k němu prostě MUSELI koupit i to terénní auto :D