5. DEN

Noc byla veselá a ráno to pokračuje… než stihneme vstát, tak David ukecá a odešle policajty, co nás tu našli. Naštěstí jim stačí slíbit, že za chvilku odjíždíme. Ani nás nenapadne, že dnes budeme mít kontakt s uniformami ještě daleko, daleko bližší :D 

Nad městečkem Knin se vydáváme po cestách necestách, dle mapy slibujících dovést nás k několika nedalekým zříceninám. Šotolina je bez zákazu a začíná stoupat, všechno vypadá velmi slibně… přesně do chvíle, kdy naproti nám ze zatáčky vyrazí vojenský náklaďák doprovázený v závěsu obrněným transportérem. Sakra, kam jsme se to zase dostali?! Vojáci mávají a ani trochu se naší přítomnosti nepodivují. To nás vede k rozhodnutí pokračovat dál.

David je asi 50 m před námi, když zničehonic mezi našimi auty vyskočí zelený vojáček v plné zbroji s napřaženým samopalem a s palbou kamsi před sebe přeletí naši cestu. A za ním další čtyři. JAKOŽE COŽE?!?!?! Nevěříme vlastním očím a dupáme na brzdu. David už stojí taky a něco řeší s vojákem v baretu, který se u něho objevil. Otáčíme auta a mizíme… 

Dole u začátku cesty podrobně zkoumáme ceduli, které jsme si předtím nevšimli. Je plná kalendářních rozpisů vojenských cvičení na území vojenského polygonu „Crvena zemlja“, kterým jsme se rozhodli právě projet. Nejvíc absurdní ovšem je, že dnešní den je tu zapsaný jako volný – civilní. Oni se ti vojáci vlastně ani nad naší přítomností nijak nepodivovali a klidně by nás nechali pokračovat dál… akorát nás nějak přešla chuť a každý si tak jen ve své hlavě přemýšlíme, jestli používají aspoň slepé náboje. Tady je totiž možné úplně všechno. 

Zříceniny tímto škrtáme z plánu a pokračujeme dál pěkným údolím až k vodopádu Krčić. Jeho výška nám vyrazí dech. Voda tu letí z tak 20 m a burácí v bílých provazcích dolů, kde se mění ve slušné mlhoviště, kterým probleskuje duha. Vyjíždíme silničkou až nad něj, a tak si ho můžeme pěkně prohlédnout i z výšky. Tohle údolíčko kopíruje říčku Krku a je tu spousta louček přímo u vody, kde by se dalo parádně zakempovat. Dál proti proudu se objevuje několik starých mlýnů v různých stupních rozpadu. Některé jsou celkem zachovalé a někde už jsou patrné jen obvodové zdi a mlýnské kameny. 

Hned u prvního děláme oběd a poprvé zkoušíme drona. Přes rozlehlé šotolinové pláně se trochu motáme, protože jsou plné neskutečného množství vyjetých stop a orientace tu není úplně jednoduchá. Všude rostou podivné stromky obalené jakýmisi pingpongovými míčky, jaké jsme ještě nikde neviděli. Kolem rozpadlého památníku z války se konečně dostáváme na místo pod zbytky hradní pevnosti Glaviš z 15. století.

Necháváme auta dole na malém plácku a škrábeme se na vrchol kopce. Zřícenina je pěkná, ale už z ní mnoho nezbývá – jen obvodové zdi a jedna věž. Z vrchu je ale krásný rozhled do okolí a v dálce je vidět i jezero Peručko, kde chceme dnes přespat. Na to je ale zatím pořád brzy. Pokračujeme k místu, kde ve výšce 385 m n. m. pramení řeka Cetina a kde je jedna z nejkrásnějších vyvěraček na Balkáně – její pramen vypadá z výšky jako modré Sauronovo oko. 

David vypouští už dost vybitého drona a všichni trošku trneme, aby nám tam nezahučel. Nedaleko jsou ještě dvě moc zajímavá místa. Jedním z nich je nádherná a výborně zachovalá ruina předrománského kostela Holy Salvation z 9. století, stojící uprostřed starého hřbitova, dodnes používaného. V jeho blízkosti byla nalezena také středověká pohřebiště s 1 100 hroby. O něco dál jsou v říčce Cetině pozůstatky kamenného mostu Balečki. Můstek je poskládaný z kamenných středověkých megalitů, které sloužily kdysi jako hrobové pomníky. 

Na tenhle den toho bylo až dost a všichni jsme utahaní jako koťata. Pomalu se stmívá a my se okolo jezera Peručko dostáváme na spací místečko v habrovém lesíku. Tohle místo známe už skoro 20 let a při cestě k moři jsme tu vždy spali. Večer děláme pořádný oheň, kecáme a celkem brzy zalejzáme.