SOUHRN NAŠICH MOTO CEST OD 90. LET PO SOUČASNOST

Česká republika - Slovensko - Rakousko - Polsko - Německo - Alpy - Slovinsko - Chorvatsko - Černá Hora - Bosna a Hecegovina - Korsika - Sardinie - Sicílie - Itálie - Francie - Andora - Srbsko- Kosovo - Řecko - Albánie - Makedonie - Rumunsko - Bulharsko - Kanárské ostrovy - Tenerife - La Gomera - Turecko - Gruzie - Mallorka - Laos - Thajsko - Kambodža - Kyrgyzstán - Irácký Kurdistán - Maroko

MEDAILONEK - ANEB JAK ŠEL ČAS

Jmenujeme se Monika a Martin, jsme z Prahy a už pár let nás všude statečně a věrně doprovází naše modrá dodávka Matylda a stará dobrá Toyota Tonička. Milujeme cestování všemi způsoby – vandry po Čechách, výpravy s Matyldou, offroad s Toničkou, ale i cesty s báglem dál, než dojede auto – zatím jsme prošmejdili v JV Asii, Laos, Thajsko a Kambodžu a na Středním východě pak Kyrgyzstán. Protrekovali jsme ostrovy Tenerife, La Gomeru, Mallorku a zálusk máme na spoustu dalších tras.

Počátky našeho toulání spadají do přelomu 80. a 90. let, kdy jsme jezdili na vandry s usárnou a celtou. Potom co přišly děti, jsme dřevěnou postýlku nastěhovali do stařičké obytné Avie „Aviví“ a v toulání dalších pár let pokračovali takto. Náš rádius se zvětšil AŽ na Slovensko!!! Další etapou byl kombík Ford Escort… kam jsme se v případě nepřízně počasí vešli i všichni čtyři… naše rodina, včetně dětí, se stávala stále odolnější. V téhle etapě života jsme důkladně projezdili Alpy, Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko a Černou Horu. 

Čím byly děti větší, tím byly sice odolnější, ale zároveň také zabíraly víc místa. Takže v roce 2008 jsme začali hledat to pravé obytné autíčko pro naše další cesty. A protože naše začátky v obytné Avii byly nezapomenutelné, bylo jasné, že hledáme bydlíka – tak malého, aby podjel klandry na cestičkách vedoucích k moři (které tam brání vjezdu karavanů). Tak krátkého, aby na trajektech spadal mezi osobáky a měl to levnější. Tak spolehlivého, aby nás nikdy někde nenechal a samozřejmě tak velkého, aby se dal uvnitř dobře upravit a obývat.  

Bohužel tenkrát jsme byli zelenáči a na jeden (z dnešního pohledu) nejdůležitější prvek jsme zapomněli – a to, aby auto bylo 4×4. Pořídili jsme si osm let staré modré autíčko s čitelnou historií života – v garáži u důchodců, kteří ho velmi pěkně opečovávali. Dovnitř auta jsme svařili kovovou odklápěcí konstrukci, která byla vymyšlená přímo na míru tak, aby se pod ni vešly bomby s vařičem, dva 20l kanystry na vodu a sprchu, přepravky s jídlem, oblečení a zásoby vod a piv na cestu. Tím začalo to skutečné cestování. Projezdili jsme křížem krážem Alpy, Korsiku, Sardinii, Sicílii, Itálii, Kalábrii, celé vnitrozemí Řecka a poloostrov Peloponés. 

V roce 2011 jsme poprvé vyrazili bez auta a s malým batohem do opravdu vzdáleného světa jihovýchodní Asie. Tím se nám otevřely dokořán okna možného cestování. K opuštění našeho kontinentu jsme sice museli sebrat odvahu, ale díky tomu se jakkoli vzdálený cíl stal možným a náš rádius se zvýšil neomezeně. Postupně jsme se na měsíčních cestách protoulali Thajskem a Kambodžou (2011, 2O14) a Thajskem a Laosem (2017). Ne nadarmo se říká, že svět patří těm, co se neposerou... 

Děti odrostly a od roku 2013 se touláme zase jen ve dvou… a má to své nesporné klady. Naše cesty získaly jasný off-roadový nádech a rádius se opět značně zvětšil. Nikdy jsme neměli rádi masový turismus, a tak se cesty otáčejí stále víc a víc k východu. Albánie nás doslova uchvátila a ohromila svou nádherou a divokostí. Bohužel jsme tu poprvé narazili na naše terénní limity a museli se smířit s tím, že ač má naše Matylda statečné srdce „offrouďáka“, všude se prostě nedostane. Přesto se vyškrábala na místa, kde míjející posádky terénních aut nechápali, co tam děláme a hlavně jak jsme se tam kruci dostali.

V létě 2015 jsme podnikli do té doby nejdelší moto-cestu a během necelého měsíce zdolali 11.626 km přes sever Turecka do Gruzie a přes východ a jih Turecka zpět. Cesta byla nezapomenutelná a nasbírali jsme na ní spoustu nových cestovatelských zkušeností. Viděli jsme nádhernou přírodu, zajímavou architekturu, starobylé památky a zejména zažili spoustu hezkých setkání s neskutečně milými a pohostinnými lidmi. 

Některým z vás je možná naše Matylda povědomá – a není se co divit… na podzim 2015 nám jí nějaký hajzl ukradnul u baráku. V naprostém zoufalství jsem pustila do světa internetu a hlavně na FB prosbu o nalezení. Pověsila jsem tu zprávu s fotkami úplně všude – do cestovatelských skupin, ke kamioňákům, k motorkářům, k Žlutým trabantům… a sdílelo to neskutečných několik desítek tisíc lidí. ZNOVU TÍMTO DĚKUJI A NEPŘESTÁVÁM BÝT VDĚČNÁ!!! Za tři dny (přesně 5.12.) jsme naše autíčko našli díky jednomu telefonátu a všímavosti dotyčné. Stálo zaparkované 5km od nás a zloději čekali, jestli v sobě nemá zabudovanou GPS, než ho definitivně odvezou (nemělo). Ten den se stal zázrak a já od té doby věřím na Mikuláše. Dá se říct, že zabezpečenější motorové vozidlo než naše Matylda v současné době neexistuje.

Vzhledem k tomu, že naše cesty nabíraly čím dál větší off-roadový nádech, kterému Matylda přestávala stačit, rozrostli jsme se v roce 2019 o pořádný a čistokrevný off-road - Toyotu HZJ 75, která dostala jméno Tonička. Matyldu si samozřejmě necháváme a dopřejeme ji klidný motodůchod spojený s pohodovými toulkami po asfaltu a jednou ji pravděpodobně pohřbíme na zahradě. S Toyotkou jsme zatím podnikli jen dvě off-roadové výpravy - v roce 2019 do Albánských hor a do Bosny. Martin ji postupně dává pořádně do kupy… a protože je pečlivka a času je málo (neb se pořád někde couráme) trvá to déle, než jsme měli v plánu. Každopádně chvíle, kdy s ní konečně zase vyjedeme se blíží!

Zimy jsou dlouhé a po sluníčku se stýská, čím jsme starší víc a víc. Řešením, jak zimu zpříjemnit, je rozdělit ji na snesitelné dvě části a utéct na chvilku do teplejších končin. A tak jsme se začali zase toulat pěšky a objevili kouzlo vánočních cest. S batohy na zádech jsme přes svátky protrekovali Kanárské ostrovy Tenerife a La Gomeru (2021) a ostrov Mallorka (2023).

Ve stejných letech jsme podnikli pro nás věc nevídanou a organizovaně navštívili Egypt, kde jsme pak týden nevystrčili téměř hlavu nad hladinu moře. Nejsme úplně CK typy, a tak to pro nás bylo lehce psychicky náročné… každopádně ten šnorchl za to rozhodně stál a týden se ta „péče“ dá vydržet. Jen to tak nějak nepovažujeme za dovolenou.

V průběhu let 2020-2022 jsme s Matyldou znovu důkladně procestovali Řecko, objeli kolem dokola Francii, zaoffroudili si podle průvodce "Alpy bez asfaltu" v Itálii. A navštívili spoustu krásných míst i v naší krásné zemi.

Další velkou cestu jsme podnikli letecky do Kyrgyzstánu, kde jsme se opět toulali měsíc jen s batohy. Tentokrát jsme ale nejeli sami a náš dvojstup rozšířila Šárka s Martinem. Prožili jsme společně neskutečná dobrodružství se spoustou srandy a všem cesty s dospělými potomky vřele doporučujeme... 

V roce 2024 jsme v létě podnikli další z dlouhých a poměrně dobrodružných motocest a za 5 týdnů projeli Turecký a Irácký Kurdistán. Cesta to byla nádherná, leč celkem náročná. Nasbírali jsme na ní spoustu nových zkušeností (dobrých i špatných) a viděli tolik dech beroucích věcí, na které asi nikdy nezapomeneme.

Vánoční svátky 24/25 jsme strávili poprvé v autě na zimním 3týdenním potouláním po Řecku. Topením nově vybavené auto nám opět výrazně posunulo možnosti cestování i do chladnějších částí roku. Nikam jsme nespěchali a trasu cesty jsme měli tentokrát velmi lehce loženou - jedeme tam, kde bude teplo. Většinu dnů jsme strávili nakonec na Peloponesu.

Letní 7týdenní cesta po Skandinávii a Pobaltí (2025) skončila dříve, než začala... když nám za Berlínem odešel motor. Kdo tohle zažil, asi si dokáže představit naše zoufalství. Po 4 dnech kempování v autoservisu jsme se dostali domů a během týdne odletěli na jediné místo na světě, které má sílu zalepit každé velké zklamání - naše milované Thajsko.

Neplánovaná cesta do Asie byla tím nejlepším lékem. Sice nás ta improvizovaná akce uplně finančně vykrvila, ale stála za to po všech stránkách! Objeli jsme si oblasti které nám ještě chyběly prozkoumat, navštívili jsme místa kam se vždy rádi vracíme a objevili jsme další utajený ostrovní ráj. 

Neplánovaná cesta do Asie byla tím nejlepším lékem. Sice nás ta improvizovaná akce úplně finančně vykrvila, ale stála za to po všech stránkách! Objeli jsme si oblasti, které nám ještě chyběly prozkoumat, navštívili jsme místa, kam se vždy rádi vracíme a objevili jsme další utajený ostrovní ráj.

Zatím poslední cesta, na přelomu roku 2025 - 2026, byla opět vánoční a my zamířili tentokrát do Maroka. Akorát ten plán "ohřát se" tedy letos moc nevyšel, protože tam zrovna napadlo víc sněhu než u nás. Tři týdny letecky s batohem a mini autem z půjčovny byly díky drsnému počasí náročné, ale nakonec se nám mezi záplavami a sněhovými kalamitami povedlo vidět téměř vše co bylo v plánu. Navštívili jsme poušť a nekonečné duny, viděli stáda  velbloudů, vypili hektolitry "Berber whisky"(mátového čaje) a Vysoký atlas jsme po značně off-roadových a zasněžených cestách zvládli v malém Kia Picanto přejet dokonce 5x! 

Výzvou do nejbližších dalších let je procestovat konečně ten sever, Arménii a Írán. Západní Evropu, kde nám chybí Španělsko, Portugalsko, Irsko, Skotsko si necháváme v záloze. Když počítám ještě navíc všechny země „v doletu“, které musíme rozhodně taktéž vidět… budeme muset žít tak nejmíň do 300 let.

Největším z našich snů do budoucna je velká cesta na Střední východ, do oblastí všech těch krásných a divokých -stánů. Cesta, při které nás konečně nebude tlačit čas, a to naše toulání bude možné natáhnout, jak bude třeba… bez jasného data návratu. Ta doba se blíží a věříme, že se nám to jednou podaří a budeme snad v takové kondici, abychom do té naší Toyoty vylezli.

Fotky a cestopisné reporty ze všech výše uvedených cest se tu budu snažit postupně zveřejňovat v sekci „NAŠE CESTY“. Prozatím je vše, včetně reportů, v jednotlivých albech na naší facebookové stránce @matyldanacestach.