24. REPORT

Vstáváme v horách a po dlouhé době snídáme ve vytopeném autě. Venku je jen 12 °C a pěkně tam fučí. Naštěstí se to rychle vytáhne k snesitelnějším teplotám. Čeká nás přejezd na sever ostrova Euboia, kde jsou další z horkých pramenů, které chceme vidět.

Zatím ještě netušíme, že tenhle den se na nás bude lepit smůla od začátku do konce. Před lety jsme si tenhle ostrov doslova zamilovali a smutně pak sledovali, jak ho kousek po kousku ničí obrovské požáry. Teď, po 3 letech, jsme zpět a vidíme tu zkázu na vlastní oči.

Krajina, kterou projíždíme, je holá, v kopcích a údolích je spousta suchých stromů a z nově vyrostlé zeleně trčí ohořelé pahýly kmenů. Je to smutný pohled na kdysi hustá a zalesněná místa.

Jen 12 km před termály nás zastavuje uzávěrka kvůli sesuvu na silnici a my to musíme otočit na víc jak 60km zajížďku přes hory, protože jinudy se silnice vedoucí kolem pobřeží objet nedá. Projíždíme tak další rozlehlé oblasti, které tenkrát lehly popelem. V místech, kam se oheň nedostal, rostou krásné a velké sady pistáciovníků, které se tu na Euboii ve velkém pěstují.

Lázeňské městečko Loutra Edipsou má svou slávu dávno za sebou a místy je to spíš rozlehlý urbex, kde jsou sem tam obydlené hotýlky. Tentokrát jsou bazény přímo ve městě a na břehu moře.

Auto musíme nechat u silnice, protože zajet až k pramenům nejde. První místo, kam jdeme, je dlouhá a úzká pláž, kde minerální prameny vyvěrají ze zvláštních skalních útvarů. Je tu i metr vysoký bublající vodouch, kde by se v pohodě dala uvařit vajíčka. Je tu binec, není tu žádný bazének na koupání, a tak pokračujeme o kus dál.

Bohužel k mé smůle je oranžová plocha, přes kterou tečou minerální potůčky, kluzká jako prase, a tak zatímco Martin ji elegantně přejde, já jsem během pikosekundy jako velká hliněná kulička.

Na některých místech voda vyhloubila ve skalách malá přírodní jezírka a lidé je využívají jako koupací vany. A tam přesně míříme. Už teď ale víme, že tohle není úplně ono... a to zdaleka není konec.

Jezírka jsou krásná... a plná lidí. Tedy přesněji Ru⚡⚡áků. S velkým sebezapřením se noříme mezi ně, do horké vody jedné z van. Já vzhledem k tomu, jak vypadám, ani jinou možnost nemám.

Plusové body za to, že se alespoň konečně pořádně opláchneme v teplé vodě, mizí s prvním potopením. Ta voda je totiž úplně slaná. To už toho máme fakt tak akorát. Vracíme se k autu, abychom se na okraji silnice a uprostřed města osprchovali naprosto ledovou vodou. Tak tohle se dost nepovedlo. A pořád to není dost.

Trajekt nám ujíždí přímo před nosem a my jen tak tak stíháme o 20 km dál jiný, ten úplně poslední z ostrova. Máme pocit, že tenhle den je špatně úplně všechno, a děsíme se, co přijde dál.

Naštěstí dál už přijde jen Martinův super nápad, že se na to může vy💩rat a otáčí plánovaný směr k Thermopylám. Je to sice trošku zajížďka, ale k létajícím klášterům už to stejně do tmy nepřejedeme a to nepovedené vykoupání nám pořád leží v žaludku.

Skoro za tmy zajíždíme na místo, kde jsme před 11 dny už spali. Tentokrát se ale nechystáme spát uprostřed uprchlického tábora jako posledně, ale zajíždíme o kus níž po proudu horké říčky, kde se dá krásně zastavit přímo u některého z mnoha vstupů do vody, z které stoupá hustá pára.

Nakonec se to docela pěkně zakončilo! Máme navíc dnes dokonce 30. výročí... na které jsme tak trošku pozapomněli, takže horká vana a šampus se na závěr toho šíleného dne docela hodí. Zítra nás čekají úžasné Létající kláštery v Meteoře – ta poslední pomyslná třešnička na dortu, kterou se s Řeckem rozloučíme.