13. REPORT

Druhý den ráno při snídani nás opět zdraví nějaký opět nečekaný "jen tak kolem jdoucí - kolemjdoucí“. Vesnici ani baráček jsme neviděli od včerejšího sedla a jak se ukáže, tak kromě jednoho luxusního sídla jakéhosi místního důlního barona ještě hodně dlouho nic obydleného ani neuvidíme. Pod „albánským Bakalou“ míjíme napůl rozebranou Toyotu Hilux a vkrádá se nám do myšlenek, jestli třeba nemá nepotřebný držáček stabilizační tyče, ale nakonec morálně obstojíme. 

Projíždíme opuštěné hory a na okolních stromech je spousta „hnízd“. Pro někoho, kdo se opravdu bojí pavouků jako já, vypadají fakt děsivě. Naráželi jsme na ně už kdysi v Řecku, kde naplno rozjížděly mé "arachnofantazie" 🕷🕷🕷 Dneska už ale vím, že to s pavouky naštěstí nemá vůbec nic společného a tyhle kokony si staví nějaké housenky. 

Jakmile se dostaneme dolů k asfaltu, tak první, co ve vesničce Peladhi míjíme, je vrakoviště – a to se nám přesně hodí! Kluk se noří mezi slušnou zásobárnu aut a za deset minut a 10 € nám přidělává chybějící kousek dílu do auta.

Po silnici SH6 se rychle přesouváme až k odbočce na Steblevë, odkud nás šotolinka dovede podél makedonské hranice až k cíli – trase č. 26 vedoucí do NP Shebenik-Jablanica. Jak už jsem psala v minulém příspěvku, tuhle trasu jsme měli doporučenou jako moc pěknou. I tak jsme se rozhodovali poměrně dlouho, jestli ji nevynechat, protože všechno svědčilo proti ní. Nakonec jsme ale neodolali a cestu do nitra tohoto opravdu velmi odlehlého NP podnikli. 

Tento albánský park je nejmladší, vyhlášený byl teprve v r. 2008 a pro svou odlehlost a neprůjezdnou hradbu hor je také nejdivočejší a nejopuštěnější. Žijí tu v hojném počtu medvědi, vlci a dokonce i vzácný rys balkánský. Neviděli jsme z nich ovšem ani chlup. Po odbočení z hlavní silnice za vesnicí Steblevë najíždíme na 50 km dlouhou šotolinu vedoucí těsně podél makedonských hranic. Je to klidná a hezká údolní cesta, obklopená z jedné strany hraniční řekou a z druhé políčky a sady. 

Po pár hodinách se konečně dostáváme na konec údolí a začínáme stoupat vzhůru. To nás neobyčejně těší, protože dole v nížině panuje neskutečné vedro a dusno. Pomalu vyfuníme až na planiny ve výšce 1 200 m n. m., kde rázem padá teplota do snesitelných čísel, a tak děláme přestávku na pozdní oběd. Blíží se čtvrtá odpolední, a proto se nechceme moc zdržovat. Máme dnes totiž v plánu spát někde uvnitř parku... ehm... tedy nezdržovali bychom se, nebýt našich rozečtených knížek.

Konečně jsme na začátku trasy č. 26, která nás dovede až do srdce slepého údolí. Po kamenité cestě se drápeme okolo krásné a hodně neobvyklé skály působící, jako by ji někdo naporcoval, až nahoru k malému jezírku. To je ale bohužel nedávno vyschlé a místní žáby jsou podle jejich kvákotu z toho pořád ještě dost v šoku. 

Hned první výhledy z vrcholu planin stojí za to. Právě začíná fotografy tak oblíbená „zlatá hodinka“ a všechno je zabaleno do nádherně teploučkých oranžových odstínů. S o nic horším výhledem na druhou stranu hor sjíždíme přes sedýlko zase dolů. Pomalu se stmívá, a tak zajíždíme na maličkou slepou odbočku z cesty a na pěkném palouku s impozantním výhledem přímo na hlavní horský hřeben nacházíme bezchybné místečko pro dnešní noc. 

Druhý den pokračujeme okolo koliby, kde mají ovčáci svá stádečka a několik docela ostrých psů, kteří je hlídají. Asi je to dost potřeba, protože tu jsou medvědi a není to tak dávno, co tu prý jejich řádění odnesl místní oslík. Lesním tunelem, přes několik malých brodů a spoustu serpentin se dostáváme na konec údolí, kde cesta končí. 

Necháváme tu auto a trošku se jdeme potoulat po okolí. Tahle trasa za zajížďku rozhodně stála. Je tu nádherný klid a úplně rozumíme tomu, proč si tuhle část země plachá zvířata vybrala. Vracíme se stejnou cestou zpět a nahoře v sedle je díky slunečnému počasí a nádherně fotogenické obloze ještě krásněji než včera, kdy jsme tudy projížděli navečer. Každá denní doba je jiná a každá má své kouzlo… 

Poslední zastávku děláme u starého osmanského mostku, kde mimo sváču hlavně dofukujeme podhuštěná kola, protože auto se nám na asfaltu houpalo jako loď. Zbytek dne už jedeme jen dlouhý přesun po asfaltu do jižní části Albánie, kde pod Elbasanem máme vyhlédnutá další místa stojící za bližší prozkoumání. 

Ten večer se nám bohužel vůbec nepodaří najít nějaké vhodné místo na spaní a po několika marných výjezdech do kopců nakonec spíme za haldou u silnice. Je tma jako v pytli, stojíme v kopci a okolo auta se povalují mraky použitých kapesníčků a asi i něčeho jiného. Děláme, že to tam není, dáváme si (uvnitř auta) k večeři pivo a jdeme spát. Každý den holt není bivakovací posvícení.