10. DEN

Na tento den máme naplánovanou jednu lokaci, na kterou se těšíme skoro nejvíc a která je TOP mezi méně obvyklými místy na Tenerife. Najít správnou lokalitu nebylo vůbec jednoduché, protože na ostrově je podobných míst několik, ale tahle je nejkrásnější a nejzajímavější. Naším cílem je „Mil Ventanas the Güimar“ – v překladu „Tisíc očí Güimaru“.

Jde o vodovodní koryta vedoucí skalním masivem v délce 8-16km, podle toho, z jaké strany se jde a kolik člověku stačí prolézt ve tmě. Naše trasa vedla z jižní strany a byla dlouhá asi 8km tam a zpět. Volbou z jihu jsme záměrně vynechali nejdelší (kilometr dlouhý) tunel, kterým se začíná z druhé severní strany… kilometr v tunelu, to člověk nechce. Naším plánem bylo otočit se za sedmým tunelem, kde jsou v mohutné a kolmé skalní stěně vyražená okna jako korálky na náhrdelníku - právě odtud pochází název místa.

Tunely byly původně postaveny jako vodní kanál, který měl vést vodu z vysokých hor. Skalní okna byla vytvořena proto, aby poskytovala přirozené osvětlení a pomáhala pracovníkům likvidovat suť vytvořenou při výkopových pracích. Všechno se kutalo ručně a vypovídá to hodně o útrapách, kterými museli obyvatelé ostrova projít, aby si tenkrát mohli opatřit čerstvou vodu. Navzdory všem těmto snahám nebyly tunely nikdy použity k zamýšlenému účelu a nyní stojí jako památník těžké marné práce.

Nejdříve bylo nutné najít tu správnou odbočku ze silnice, která nás dovede co nejblíže pod vysílač, kde necháme auto. To se povedlo, ale výjezd nahoru byl dost o nervy. Místy jsme měli pocit, že tak prudké stoupání nikdy nemůžeme vyjet. Nakonec se nám to povedlo a dostali jsme se až k trafostanici, kde se dá zaparkovat. Nahoru k vysílači nás pak ještě čekalo asi 200 výškových metrů a 15 minut drsného výstupu.

Stezka není oficiální a cestu lemují zákazové cedule. Není to nic pro ty, kdo trpí klaustrofobií nebo strachem z výšek a rozhodně bych tam nešla s dětmi pod 15 let. Každopádně, pokud člověk moc nefrajeří, jde tam za pěkného ( = suchého) počasí a v dobrých botách, není to nic co by nešlo ve zdraví zvládnout. Odměnou za trochu toho adrenalinu je pak neskutečný výhled na pobřeží a také lehce mrazivý pohled stovky metrů do údolí, kolmo pod stezkou.

Zarostlou pěšinkou se dostáváme ke kanálu, který nás povede po celou naši cestu. Kanály byly celé uzavřené a dá se tedy jít po jejich vršku. Místy jsou ale betonové bloky už zhroucené, a cestička vede podél rozpadlých koryt. Celkem hustá vegetace, kterou se musí člověk občas prodírat vůbec nevadí – spíš naopak. Fyzicky (i psychicky) tvoří bariéru od propasti, začínající kousek od nohou a dává jistotu, že by člověk neletěl dolů hladce a bez překážek.

K prvnímu tunelu se dostáváme asi po 10 minutách a opravdu nejde minout. U jeho ústí totiž leží žlutý bagr na zádech. Spadl sem kdysi před lety, když se o další desítky metrů výše, na vrcholu hory, budovala cesta. V současnosti je ukotvený ocelovými lany do skály, aby neletěl až dolů. Kdo o tomhle překvápku neví, musí se celkem podivit.

Tunely jsou očíslované a dlouhé desítky metrů. Ten nejdelší, kterým procházíme, je bez oken a má 500m. Vytesaná okna a tím i denní světlo mají až ty poslední. Je tedy naprosto nutné mít spolehlivou čelovku a není špatná alespoň kšiltovka na hlavu, protože strop tvoří ostré špice - sem tam i se zbytky vlasů a krve těch, kdo si nedávali bacha.

Mezi jednotlivými tunely vedou vodní koryta těsně u skály a vedle nich je místo jen na uzoučkou vyšlapanou pěšinku. Kvetou tu krásné keře s oranžovými květy podobné našim svlačcům a roste tu spousta sukulentů. Asi na dvou místech je cestička sesunutá a překonat těch pár metrů není úplně příjemných.

Poslední tunel je nejhezčí. Okny je vidět pobřeží a díky dennímu světlu jsou stěny i strop štoly obrostlé kapradím a různými plazivkami. Nejhezčí a nejzajímavější pohled je ale o něco dříve, kdy se naskytne úžasný výhled proraženými okny tunelu na hluboké údolí obklopené ze tří stran masivními kamennými stěnami a s řadou vytesaných oken uprostřed vysoké skály. Tunely kopírují skalní masiv, a tak jsou v jednom místě okna přímo naproti. To je cíl naší cesty a tady se otáčíme k návratu.

K autu se dostáváme až někdy okolo třetí odpoledne a zajíždíme ještě na úplný východ ostrova do oblasti NP Anaga. Je to jen taková ochutnávka, protože sluníčko už je nízko a moc toho nestihneme. Na tenhle park stojí za to vyčlenit celý den a udělat i nějaký ten trek po místních vavřínových pralesech.

Domů přijíždíme, opět za tmy. Jenže dnes není obyčejný den, ale Silvestr! Zastavujeme se tedy ještě v krámě pro náležitý proviant a půlnoc očekáváme na terásce, odkud máme silvestrovské ohňostroje na pobřeží a na ostrově La Gomera jako na dlani.