11. REPORT

V noci se kolem nás přehnala další velká bouřka, a tak musíme výjezd k jezerům Miçekut odpískat. Tahle vysokohorská jezera leží v neuvěřitelné výšce 1 830 m n. m. a převýšení je k nim proto dost brutální. Bylo to jedno z míst, která jsme chtěli opravdu moc vidět, a tak nás nečekaný výkyv počasí nepotěšil. Bohužel cesta tam je hodně těžká a zničená a je možné ji zdolat jen za sucha. Nechceme štěstí pokoušet víc, než je třeba, a tak tuhle odbočku necháváme na některou z našich příštích návštěv. 

Další cesta je obtížná i tak až dost. Je úplně rozježděná do hlubokých kolejí od náklaďáků IFA, které tu všude v horách nelegálně těží dřevo. Rozvorané úseky se místy střídají s velkými kameny a občas jedeme spíš potokem než po cestě. Posouváme se krokem na jedničku, někdy i na dvojku, přes balvany a tekoucí potoky vody.ancujeme koly po vrcholcích zatvrdlého jílu i 40cm hlubokých vyjetých kolejí a jako malý vytrvalý pásák rozvážně funíme po nekončící cestě plné záludných vraceček až nahoru. 

Před námi se tu otevírají daleké výhledy, ze kterých nejdou odlepit oči, a tak zase stojíme a kocháme se pohledem na vzdálená údolí. O kousek dál objevujeme u cesty veliký balvan – místo jako stvořené pro pěknou profilovku… a tak zase stojíme. Vypadá to, že dnes toho asi moc nenajedeme :) Svahy kolem nás jsou holé, zarostlé trávou a poseté zbytky ohořelých torz kmenů, pravděpodobně výsledek požárů a všudypřítomné nelegální těžby.

O něco dál nacházíme boční cestu, která by podle mapy měla vést také k jakémusi jezírku. Sice je to jen malá náplast, ale vynechat tuhle náhradní možnost rozhodně nemůžeme. Pouštíme se po vrstevnici a chvilku to i vypadá víc než nadějně… ale jenom chvilku. Nakonec se prodereme ke zkoprnělému chlápkovi, co tu se dvěma kluky a starou V3Skou krade dřevo na zimu. Cesta za ním je slepá a končí závalem, takže ten 30 minut se přibližující zvuk našeho motoru je musel k smrti vyděsit :) 

Na Mapy.cz nedáme dopustit, ale tady vznikají díky těžbě každý rok nové a nové cesty, a tak nám poloha skáče z jedné na druhou. Zkoušíme odbočku o pár desítek metrů zpět, kde (snad) vede ještě jedna cesta o něco výš. Ta nás nakonec přivede až k fungujícímu nelegálnímu lomu, který výsypkou zpola zasypal cestu a zničil to, kdysi asi krásné, jezírko. Kruh se tím uzavřel… Tady v horách vlastně člověk pořád cestu hledá, ztrácí a znovu nachází. A dost často vlastně ani tak úplně přesně neví, kde je. Moc se tu nezdržujeme a raději mizíme. Přece jen nevíme, jak jsou tu vítáni ti, co najdou něco, co nemají. 

Vracíme se definitivně na naši původní trasu z Kacni do Kurdarë, vedoucí moc pěknou krajinou plnou pasoucích se krav a koz. Nakonec se dočkáme i toho jezírka, které se zčistajasna objevuje hned pod cestou. Sice je asi pro krávy, ale to nám vůbec nevadí. Je tu hezky a místo je úžasně fotogenické. Zastavujeme tu na polední siestu a děláme oběd. Bylo by to i super spací místečko, ale to bychom se už neposunuli vůbec nikam. Probouzíme tedy zbytky našeho morálu, házíme věci do auta a po hodině pokračujeme. 

Dole ve městečku tankujeme, doplňujeme proviant, co nám chybí, nabíráme vodu u pěkné barevné kašny a rychle mizíme do hor na navazující trasu č. 24. Je už zase skoro večer, a tak hned na jejím začátku zkoušíme první nadějnou odbočku. Je to jakási stará, zarostlá a dávno nepoužívaná cesta s prudkou vracečkou, ve které se krásně schováváme na noc. Žádná vesnice není pár kilometrů ani na jednu stranu, a tak nás žádná nečekaná návštěva nepřekvapí.