8. REPORT

Po trase okolo gulagů se stáčíme opět na sever a od dálnice šplháme tak vysoko, až se z ní dole v údolí stane směšná tkanička. A o překvapení není zase nouze – to si tak hodiny na dvojku, ale často i jedničku, funíte do kopce... a pak se najednou na špičce kopce, přímo před vámi, objeví zaparkovaný karavan... no to mě poser! (pardon) A že by z druhé strany vedla asfaltka, tak to ani omylem. Náš respekt ke karavanistům tím vylétl dost strmě vzhůru. 

Během chvíle opět vystoupáme z výšky 309 m n. m. až do 1 266 m n. m. a horská úbočí se postupně mění v zelenou náhorní planinu plnou vápencových závrtů a propastí. Tahle planina má název Fushë Sharkut a v místním překladu to znamená „Planina ovčáckých kožichů“. Brzy zjara tu rozkvétají koberce barevných jarních květin, ale není jednoduché je zahlédnout, protože cesta je v tuto dobu kvůli množství navátého sněhu neprůjezdná. Zase jeden krásný kout světa nám bylo dovoleno okem zahlédnout. 

Vrstevnici po vrstevnici pomaličku klesáme až k silnému prameni uvězněnému v krásné kamenné studánce s dokonce 3 chrliči. Taková studená a čisťounká voda tuláka vždycky maximálně potěší! Zejména pokud je vedro k padnutí – ne zrovna šťastně umístěná klimatizace nám totiž udělala ze zadní části auta mrazicí box… bohužel ale jen z té zadní, takže se chladíme max. strčením ruky za sedačky, zatímco v kabině je snad 50 °C. Tohle bylo velké technické šlápnutí vedle a bude to první věc, kterou musíme po návratu vymyslet jinak. 

Dobíráme zásoby do všeho, co máme, a pijeme tu luxusní studenou nádheru, co to dá... pár jedinců se dokonce i skoro koupe. Za studánkou pěkná cesta bohužel končí a dalších cca 25 km je jen nekonečný sjezd kolem dolů, po šílených a prašných serpentinách, ze kterých jsme všichni jako hliněnky. 

Dole u dálnice nastává velké loučení a naše pohodová skupinka se tu rozděluje na dvě části. Malá Inuška se (statečně a bez řečí!!!) s námi, bláznivými dospěláky, 11 dnů trpělivě kodrcala po všech horských čertech a teď si už zaslouží konečně taky trošku toho moře, na které se už moc těší. Zůstáváme přesto do konce cesty v kontaktu alespoň po síti – kdyby něco. My dva pokračujeme v módu „HORY" ve směru makedonská hranice a dál na (obávanou?) trasu č. 11.