7. REPORT

Ráno u krásného Skadarského jezera nemá chybu, ale po úžasné snídani u milého Itala, kterému to tu patří (a rozhodl se nás tak pěkně rozmazlovat), už musíme pokračovat zase dál. Pokud budete mít někdy cestu kolem, doporučujeme se tu určitě zastavit. 

Přes Shkodër míříme po asfaltu tou nejrychlejší cestou až k Fushë-Arrëz, kde konečně odbočujeme na šotolinku. Už se zase nemůžeme dočkat opuštěnějších míst, kde kromě nás nebude široko daleko ani noha. Dnes pojedeme trasu č. 7 okolo těch nejhorších albánských gulagů. 

Cesta je zkraje celkem v pohodě a stoupá okolo potoka nahoru k dolům. Jako první ukazatel, že jsme blízko, se přímo u cesty objevuje portál štoly, z níž vytéká zelenkavě žlutá voda do velké betonové nádrže. Všude tam, kde se dostala voda do kontaktu s terénem, je zrzavě obarvená země. Jen kousek nad nádrží míjíme první z bývalých gulagů – Qafë Bari, přezdívaný albánská Osvětim. Za komunismu to bývalo jedno z nejtěžších vězení v zemi a v měděných dolech tu rubala hlavně inteligence. 

Přes nádherně zelené „Kapradinové údolí“, kde cestu lemují vyrovnané řady úlů, se šplháme až na sedlo v 1 200 m n. m. Tady se nám konečně otevírají první překrásné výhledy na hory a hluboká údolí pod námi. Sjíždíme, abychom se po chvilce zase šplhali až někam do nebe. Po krajině jsou sem tam roztroušené opuštěné nízké stavby bez oken, u kterých se můžeme jen dohadovat, k čemu kdysi sloužily… 

Cestou míjíme další dva, stále ještě funkční doly, kde probíhá těžba i dnes. Během malého bloudění zajíždíme pomalu mizející cestou až na její slepý konec, kde nás – doslova uprostřed ničeho – překvapuje betonová stavba se schody kamsi dolů! Vyskakujeme z auta s nadšenou představou průzkumu, abychom vzápětí zjistili, že je to jen nájezd pro opravu aut. Asi jakýsi nepochopitelný podnikatelský záměr, nedávající v téhle pustině, kilometry daleko od všeho všemi směry, žádný smysl. Albánie takhle dokáže překvapovat neustále, to vlastně platí pro celý Balkán. 

Po sjezdu na tu správnou cestu se dostáváme na nádhernou vyhlídku, ze které je výhled na tři světové strany. Všude okolo nás jsou jen hory. Auto, focené z protějšího kopce, se na vrcholu u rozpadlé budovy úplně ztrácí. Neskutečně tu fouká, a tak nakonec přespáváme kousíček níž, schovaní mezi stromy. S tím, jak zapadá sluníčko, padá i teplota. Ne vždy je Albánie žhavá… tuhle noc to bude zase na všechny tři deky, co máme.

Druhý den ráno sjíždíme opět krásnou panoramatickou cestou okolo druhého z gulagů – Gurt Spaç. Oba tyto gulagy byly těmi nejhoršími v celé zemi a v dolech na měď se tu udřela spousta lidí nepohodlných režimu. Jak vidno, komunisti byli, jsou a budou svině napříč celým světem. Zbytek sjezdu už dál za moc nestojí. V oblasti jsou činné lomy a doly a jezdí tu spousta naložených náklaďáků. V oblacích prachu se co nejrychleji posouváme dolů, kde se v údolí chceme napojit na trasu č. 9 vedoucí opět nahoru do hor.