3. DEN

Hned ráno objevujeme jednu z nejpříjemnějších vychytávek auta – TOPENÍ. Možná se to zdá jako maličkost, ale není! V Matyldě jsme topení nikdy „nepotřebovali“ a měli jsme léty propracovaný několikaškálový teplotní systém: 1. stupeň – prostěradla (vedro); 2. stupeň – deka (18 °C); 3. stupeň – dvě deky a tulíme se (15 °C); 4. stupeň – spacák (13 °C); 5. stupeň – spacák a deka (10 °C); 6. stupeň – krizový – spojené spacáky, tulíme se + dvě deky (5 °C a méně). Ovšem teď, půl hoďky před vstáváním, stačí zapnout topení ústící vpředu u sedadel… a na gumicuku navěšené oblečení se nám luxusně nahřeje. Venku je sice jaro, ale teploty jsou večer i ráno zatraceně nízko. Úžasný vynález :D

Po snídani vyrážíme na nedaleké chorvatské hranice a po dálnici co nejrychleji na jih. Kolem druhé sjíždíme na oběd ke krásné smaragdové říčce s názvem Korana. Pořád si nemůžeme zvyknout, že se teď už dostaneme na dříve pro Matyldu naprosto nesjízdná místa. Na moc pěkném plácku přímo u řeky děláme oběd, kluci se koupou v ledové vodě a pak už pokračujeme zas dál směr Bosna.

Naší první zastávkou je radarová základna Željava. Pouštíme se do našeho prvního, lehounce terénního výjezdu po rozbité šotolině na vrchol ve výšce 1 650 m n. m. Dá se vyjet na dva vedle sebe ležící vrcholky, ale bohužel na ten první nás hned za zatáčkou zastavuje obrovská závěj sněhu.

Druhou možností je cesta vedoucí napravo k vrcholu s vysílači. Dříve tu stál radar s „dohledem“ 450 km, který však byl v roce 1995 zničený chorvatskou armádou. Dnes tu už jsou jen vysílače a úplně se sem asi nesmí. To zjišťujeme velmi záhy potom, co se během chvilky objeví policajti. Před pokutou nás zachrání nejspíš jen roztomilá Inuška, která ve správný čas naštěstí vykoukne z okna. Sjíždíme dolů k letišti a přemýšlíme, jak dlouho se budou muset dolů sunout chudáci kluci v uniformách, kteří se za námi vydrápali v osobáku.

Dole přejíždíme k dnes už legendárnímu torzu Dakoty, které se ale pomaličku víc a víc rozpadá a je jasné, že tu už dlouho nezůstane. Bohužel je její poloha hodně známá, a tak je díky kreténům – sběratelům, co si musí odnést domů „suvenýr“, její osud zpečetěn. Je to velká škoda, protože vrak je to moc pěkný.

Nedaleko je ještě přistávací dráha a dva opuštěné letecké hangáry. Vede tam uzoulinká zarostlá silnička, kterou si postupně bere zpět bujná vegetace. Okolo cesty se objevují známé červené (lehce děsivé) cedulky upozorňující na zaminování. Velká část Bosny je už sice vyčištěná, ale v podobných místech a v nepřístupném terénu je pořád pod zemí spousta nebezpečí, které se rozhodně nevyplatí podceňovat… takže žádné zkratky ani čůrání v křoví!

Hangáry v dříve přísně tajném objektu „KLEK“ jsou zakopané pod horou Gola Plješivica a sloužily od roku 1966 stíhacímu a průzkumnému pluku s letouny MiG-21. Jde o tři tunely, které se spojovaly na křižovatce. Vedle byla opravárenská síň vysoká 12 m. Celková délka hangárů je 1250 m a uvnitř masivu hory bylo také veškeré zázemí potřebné k obsluze tohoto letiště. Dnes je skoro vše zavalené a dá se projít jen malá část podzemí. Venku jsou tři vzletové dráhy přímo z hangárů a dvě dráhy přistávací. Letištní plocha leží na rozhraní Chorvatska s Bosnou a hranice prochází přímo prostředkem letištní plochy.

Končíme se zajímavým průzkumem a jedeme hledat místo na spaní, než padne úplná tma. Jen o pár kilometrů dál zajíždíme podél louky k malému lesíku, který stačí přesně k tomu, abychom se na jeho okraji dobře schovali.