17. REPORT

Ráno nás už telátka nebudí, protože se pod ostražitým pohledem dospělých a moudřejších krav pasou v bezpečné vzdálenosti od modrého vetřelce, který jim tu zase stojí.

Měli bychom už trošku zrychlit, ale tuhle cestu jsme vážně marní. Tím, jak nemáme moc plány, tak si pořádně užíváme to bezespěchové poflakování a pozdní snídaně se nám občas lehce překulí do oběda.

Martin ještě řeší nějaký problém s elektrikou, protože nám nezhasínají po vypnutí levé blinkry. Elektrika v autě je hrozný prevít a už jednou jsme se vraceli ze Sicílie jako živá hudba, kdy nám blikalo všechno a pořád... takže teď je to vlastně v pohodě. Prostě jsme vyndali žárovky a budeme odpojovat pro jistotu na noc baterku.

Přesouváme se z prvního prstu na druhý a necháváme za sebou kamenné vesničky a věže. Postupně se budeme dostávat do čím dál opuštěnějších částí Peloponésu. Na druhý prst, kam míříme, vedou jen malé silničky a úplně dolů se tolik nejezdí.

Máme na špičce zase jedno moc pěkné spaní z minula, tak uvidíme, co se za těch pár let změnilo. To zvláštní místo jsme objevili tenkrát úplně náhodou, a i když je to dost z ruky, chceme se vrátit. Je tam totiž málo známý geopark Kamenný les.

Cestou je spousta hezkých pláží a zálivů, většinou ale jedeme ještě pořád  dost vysoko nad mořem. Každopádně je na co koukat. Bereme vodu u hřbitova, který připomíná, tak jako každý tady, malou vesničku s ještě menšími domečky. Mám hřbitovy ráda, a tak než se nám naplní kanystry, stihnu si ho celý projít.

Spací místo máme zase vybrané z mapy, protože až dolů to za světla nestihneme a je škoda jet potmě a nic nevidět. Jenže nejenom já hledám v mapách vhodná místečka na spaní, a tak už na plácku u vykopávek s kostelíkem stojí několik dalších aut.

Jenom my jsme ale tak malí, že se můžeme schovat na maličký plácek s ohništěm. Sice nemáme výhled na moře jako ostatní, ale zase na nás není odnikud přes křoví vidět, a to máme radši.