18. REPORT

Ještě to samé odpoledne po návštěvě města Korçë se vydáváme na poslední trasu – na výjezd ke skalnímu monumentu „Kozí hřbety“. Jde o oblé skalní hřebeny provrtané jako ementál chodbami a bunkry. Do roku 1995 sloužily jako vojenská základna a tato oblast byla uzavřeným vojenským prostorem. V současnosti jsou vojáci už jen na vrcholu v radarové základně. Nahoru vede obtížná kamenitá cesta s hlubokými kolejemi, za mokra nesjízdná, protože ji vojáci už léta neudržují. 

Počasí nám ale celkem přeje, je sucho, a tak neočekáváme žádnou zradu. Projíždíme dramatickým kaňonem okolo několika opuštěných budov, starých sádek, přes pár brodů a začínáme šplhat nahoru. Cesta se dost rychle horší, ale výjezd by měl být dlouhý jen pár kilometrů a nahoře plánujeme přespat, takže nikam dál už nepojedeme. S každou těžce zdolanou serpentinou ale začíná být tenhle náš plán víc a víc ohrožený. Žádná fotka nezprostředkuje skutečnost v celé své syrové realitě a skutečný terén prostě zachytit nesvede. Nakonec to je z celé naší třítýdenní cesty ta jediná trasa, která nad námi zvítězila, a my se necelé 2 km (!!!) pod vrcholem musíme otočit. 

Skončili jsme v místě, kde je polovina cesty od vody vymletá tak, že bychom se s největší pravděpodobností převrhli... a na to jsme díky jednomu našemu zážitku dost přecitlivělí. Možná by se to projet dalo, kdybychom měli s terénem větší zkušenosti anebo jelo víc aut, co se navzájem jistí, ale ani jedno neplatí a my nechceme riskovat problémy. Už jenom otočit se zpět je vysoce adrenalinový zážitek, při kterém opět visím zavěšená na boku auta a Martin mě nemilosrdně protahuje pichlavými borovicemi. Odpouštím mu to a jen se modlím, ať už jsme hlavně bez úhony dole. 

Nakonec máme díky tomuto návratu alespoň nějaký slušný záznam z terénu, protože jindy je všechno focené a točené za jízdy z auta, a díky tomu dost často nepoužitelné. A upřímně – jsem docela ráda, že mám záminku být z toho auta v exponovaný čas venku. Naše "motoego" je sice kapku pošramocené, ale hned dole v kaňonu nám spravuje náladu vybělená lebka koně, kterou jsem zahlédla už cestou nahoru. Posouváme se k Prespanskému jezeru a na jeho břehu trávíme naši poslední noc v Albánii.