12. REPORT

Ráno, i přes naše včerejší pečlivé schování, potkáváme hned při výjezdu na silničku dědečka v modré košili. To nás vždycky dostane! Kilometry okolo nás nikde nic… a najednou – člověk. A ještě jako ze škatulky (oproti nám). Za nejbližší vesnicí dobíráme u opuštěného domu vodu ze studánky a sjíždíme na místo, kde se kousek nad Tiranou kříží trasy 29 – 27 – 24. A tady měníme náš plán cesty. 

Už pár dnů řešíme otázku, zda stojí za to vydat se na odlehlou trasu č. 26 vedoucí podél hranic s Makedonií až do samého srdce NP Shebenik – Jablanica. Trasu máme doporučenou jako jednu z nejkrásnějších, ale zároveň je pro nás také dost výrazně z ruky, a aby toho nebylo málo, je to navíc cesta jednosměrná. Nakonec se přes všechny její zdánlivé nevýhody rozhodujeme PRO. Znamená to obětovat celou trasu č. 27 a naopak projet trasu č. 24 vedoucí skrze hlavní pohoří střední Albánie. 

Téhle etapě jsme se chtěli záměrně vyhnout, protože je záludná a skrývá několikakilometrový „slepý“ úsek = část cesty není ani v papírových mapách, ale nechytá se tam ani žádná navigace. Jediné, co máme k dispozici, je popis cesty v průvodci a několik průjezdových bodů v podobě souřadnic. Vypadá to, že je před námi velká výzva… a zcela určitě i nějaké to překvapení. 

V oblasti je stále ještě spousta zbytků původních cest z kdysi pečlivě vyskládaných kamenů. Jsou ještě z dob, kdy tu vládl Turek, a tak už jich zbývá málo a často jde jen o krátké úseky. Poměrně dlouhá část cesty vede opuštěnými a hustými bukovými lesy, kde vládne zelené šero. Cesta je plná hlubokých rigolů a obrovských louží. Neustálé náklony do boku (po stále ještě nezapomenuté špatné zkušenosti) mi nedělají vůbec dobře… vlastně se dá říct, že výborně zastávám funkci akustického náklonoměru :D

Některé další úseky jsou tak zaplavené, že už se ani loužemi nazývat nedají. To pak nezbývá nic jiného než najít dlouhý klacek a jít prozkoumat jejich hloubku osobně. Každopádně druhá strana mince nabízí spoustu příležitostí k vyblbnutí – protože pořádné louže, to je vždycky hodně zábavy! 

Vyjíždíme do sedla Qafa Shtyllës (1 522 m n. m.). Jsme vysoko už dlouho, a tak to jako sedlo ani nevypadá. Všude kolem nás jsou louky a lesy a sedlo označuje jen betonový památník se sprejem nastříkaným ukazatelem. Právě tady se kříží naše trasy a každá vede do jiného směru. Odbočujeme z naší 29 na 24 a plánujeme v nejbližší vesnici koupit docházející chleba. Náš příjezd do vesnice nás proto dost zaskočí – Bezë je jen bývalým torzem vesnice a je naprosto opuštěná. Zbytky bytových domů jsou pobořené, bez oken a zpola zarostlé bodláky. Kolem se pasou koně a ovečky a nedaleko stojí několik stanových „půlválců“ – asi nějaká vojenská posádka. Vypadá to, že se budeme muset bez pečiva obejít.

Jen chvíli na to, se nám z auta začínají ozývat podezřelé zvuky... Toyotí zvuky se tedy ozývají neustále, ale ty už známe – tyhle však z té plejády dost vybočují. Ach jo, to tu dlouho nebylo. Už to máme nacvičené. Zavěšuju se z boku auta na žebřík, rozhoupávám Toničku a Martin se snaží pod autem zjistit, co je špatně a co ten podezřelý zvuk způsobuje. 

Odhalujeme upadlý držák stabilizační tyče, jenže to bohužel není náš hlavní problém. Zjišťujeme totiž, že se nám tím neustálým drncáním povolil silentblok na motoru a ten nám díky tomu klesl o pár čísel dolů. No a ten rachtavý zvuk dělá vrtule o chladič. To se dá naštěstí celkem snadno vyřešit – tedy pokud se, jako právě teď, povede zastavit včas a vrtule se nestihne o chladič rozsekat. Na téhle cestě při nás vážně stojí zástup všech svatých! 

Vracíme se na poslední rovinku a Martin se dává do práce. Po chvíli u nás staví místní kluk a hned nám nabízí svou pomoc. Diagnózu jsme stanovili správnou, tak motor jen společně vyheverují, nějak přichytí a za hodinu jedeme dál (velmi zkráceně). 

Dostáváme se ke konci cesty. Dál už není NIC. Doslova území „za městem jsou lvi“... tak se tedy alespoň tváří naše papírové i satelitní mapy. Stojí tu několik velkých bunkrů, některé z nich jsou opět předělané na chlívky a ty zbývající jsou v různých stádiích rozebrání. Pokračujeme dál a už se řídíme jen souřadnicemi a naší aktuální polohou, která v podobě modré tečky skáče sem a tam na displeji telefonu. 

Cesty jsou až nahoru na planinu nově vybagrované, tam už ale dál musíme hledat nepoužívanou zarostlou stopu ve vysoké trávě. Planina je navíc rozbrázděná skrytými jámami po vojácích nebo geologickém průzkumu, které nejsou v té trávě vůbec vidět. Auto se zase nebezpečně houpe na všechny strany a teprve na pevném podkladě mi doslova vylejzá srdce z kalhot. Po naší nedávné zkušenosti, kdy jsme se skoro převrátili, už asi nikdy klidná nebudu. 

Jsme konečně u bodu s názvem „bunkry - tunely“. Zdá se, že máme vyhráno, ale opak je pravdou. Stojíme uprostřed lomů s očividně obnovenou těžbou a další pokračování už vypadá fakt ztraceně. Zkoušíme jednu cestu po druhé, ale nic nás nepřibližuje k naší další souřadnici. V jednom místě se dostáváme do přímo pekelného terénu, který končí naprosto nesjízdným sešupem. Horko těžko se vyhrabáváme z měkkého rozježděného bordelu, který je směsí bahna, hlíny a dost vysoké vrstvy pilin z okolo pokácených kmenů. Další milník, kdy to je jen o fous, aby nás někdo (kdo?!) musel vytáhnout. 

Naše zmatené křižování lomu samozřejmě neunikne pozornosti místních pracovníků. Naštěstí jsme v Albánii, a tak na nás nezavolají policajty, ale jen si donesou židličky na haldu a dobře se baví. Nakonec se nám povede trefit ten správný, poslední, nevyzkoušený směr a jsme z toho bludiště konečně venku. Úplně vyšťavení si přejeme jen co nejdřív najít místo, kde se zašijeme na spaní. To se nám naštěstí daří celkem brzy. Tak tenhle den byl tedy z těch náročnějších.