6. REPORT

Ráno se objevuje sluníčko až o půl deváté, protože Imlil leží na dně údolí, nad kterým se vypínají samé třítisícovky. Slunečním paprskům to tak trvá trošku déle. Ani jinak se tu ale moc nespěchá a snídaně začíná cinkat až po deváté.

Včera jsme přijeli za úplné tmy a až teď za denního světla zjišťujeme, kde to vlastně jsme. Naše ubytko je úplně na okraji místní zástavby, vysoko nad vesnicí a je to krásně zrekonstruovaný dům s velikou terasou.

Z pokojíku máme jedno okno na terasu a z druhého koukáme na ploché střechy sousedů. Za světla je také konečně pořádně vidět, kudy jsme to šli a jakou cestou jsme se sem vůbec autem dostali. Možná dobře, že byla tma a nebylo nic vidět...

Před odchodem nás čeká úžasná berberská snídaně, po které máme pocit, že výšlap budeme muset zrušit. Jediné, k čemu máme výhrady, je jejich vlažná, bílá polévka, která chutná i vypadá jako naše hóóódně řídká krupicová kaše. Je úplně bez chuti a vlastně netušíme, jak ji dochutit. Takže zatímco já ji osolím, tak Martin si do ní přidá marmeládu. A marmeláda je ta lepší verze.

V 11 h vyrážíme a cílem je kopec (2 600 m) nad vysílačem. Máme obrovské štěstí na počasí, protože obloha je jako vymetená a bílé špičky hor kontrastují se šmolkově modrým nebem. Čeká nás super den!