GIBBON EXPERIENS

Po dvou dnech plavby, rozdělených jedním dost strašidelným ubytkem na břehu řeky, se dostáváme do města Houayxay  nedaleko severních hranic Thajska. Máme tu zamluvené ubytko, ze kterého vyrážíme na třídenní Gibbon Experience – trekovou výpravu do džungle NP Bokeo. Na místě budeme spát v domcích stlučených v korunách vysokých stromů a pohybovat se budeme zejména ve vzduchu po hoooodně dlouhých ziplinech.

Začátek našeho dobrodružství nezačal vůbec dobře, protože v den D lilo jako z konve, tak jak to umí jenom v tropech. A my trošku doufali, že v takovém mordoru odjet nebude možné, vrátí nám peníze a my se z toho šíleného nápadu elegantně vyvlíkneme. Tak omyl – jezdí se za každého počasí, ber nebo nech být. Takže bylo rozhodnuto.

Přidělili k nám další čtyři lidi, naskládali nás na korbu džípu a vyrazili jsme. Měli jsme obrovské štěstí na lidi, se kterými jsme měli společně strávit dny v pralese, protože byli všichni skvělí. Meggi a Márty z Austrálie a Vaizi se šestnáctiletým synem Siu z Jižní Korei.

Když jsme dorazili na místo, čekalo nás několik kilometrů džunglí k prvním ziplinům. A byl to masakr! Úzké pěšinky v jílovém podloží se proměnily v zákeřně rychlé skluzavky a my byli do pár minut jako hliněnky. V podstatě se pořád někdo válel na zemi. Aby toho nebylo málo, tak se z nás radovaly všudypřítomné pijavice. Déšť nás víceméně provázel po celou dobu, naštěstí přes den většinou jen mrholilo a pořádně pršelo jen přes noc. Každopádně terén to byl dost náročný...

Po pár kilometrech jsme doklouzali k nízké stavbě, kde na nás už čekal náš ziplinový průvodce, který nám udělal před prvním výjezdem malé bezpečnostní školení. A když nám hned potom začal ziplinový zácvik, málem jsme utekli. Tohle bylo snad poprvé v životě, kdy jsem si říkala, jestli to opravdu byl dobrý nápad…

Začalo to ukázkou, jak brzdit na laně, kdy náš místní průvodce vytáhl kus uříznuté a brutálně prošoupané pneumatiky z kola, kterou jsme měli zavěšenou spolu s kladkou na našem postroji a sedáku, se slovy: „Tímhle budete brzdit.“ A opravdu to myslel vážně!

Po vydechnutí společné věty v několika jazycích, že se ten člověk asi posral, jsme vyrazili. Na rozehřátí jsme zastavili prý u jednoho z těch nejkratších lan – které mizelo daleko v mlze údolí, ze kterého dole vykukovaly koruny stromů. Začala malá strkačka, kdo (ne)pojede první, a výzvy se nakonec chopil Martin, že to prý už chce mít za sebou. Když neskutečnou rychlostí zmizel v mlze, tak by se ve mně krve nedořezal. Najednou se ale ozvalo z velké dálky slaboučké „kurva, doprdele, to je nádhera“ a ze mě ten strach najednou úplně spadnul.

Zpočátku každý brzdil opravdu velmi urputně (pro jistotu), ale to jen do té doby, než se díky tomu zastavil na laně příliš brzy a v potu tváře pak musel doručkovat vlastními silami až na jeho konec. Po prvním šokovém přejezdu, který byl nejhorší, jsme tomu přišli na chuť a další dva dny pak lítali v korunách stromů jako o život. 

Nejdelší ze ziplainů byl dlouhý 570 m a přes široké údolí jsme letěli ve výšce 150 m! Každý večer jsme si museli po laně dojet do našeho domečku, kam se jiným způsobem ani dostat nedalo. Stromové domy Gibbon Experience patří mezi nejvýše položené ubytování na světě a náš strom byl jeden z nejvyšších. Spali jsme v jeho koruně skoro 50 m nad zemí!

A jak takové ubytování vypadá? Okolo hlavního kmene je úplně nahoře v koruně stromu stlučený kruh z prkenné podlahy se zábradlím, široký od středu asi 5 m; po schůdcích se dá vylézt do vyššího patra, kde je kruh asi o polovinu užší, kde se dá spát také. 

Je tam k dispozici i „koupelna“ – což je výklenek se závěsem oddělujícím ho od společného prostoru, kde je maličké umyvadlo a sprcha s vodou z nachytané vody v sudu. A také samozřejmě i WC. Na podlaze jsou vysoké matrace, nad kterými visí husté obdélníkové moskytiéry, které si každou noc všichni přepečlivě zastrkávají pod matraci. Jsou tu i teplé peřiny a ručníky. Prostě skoro normální ubytko!

Do všech stran je nádherný výhled na okolní prales a při troše štěstí se dají pozorovat i divocí giboni. My to štěstí měli druhý den, akorát opičí rodinka nebyla nahoře ve větvích, ale dole, takže vzhledem k výšce stromu dost daleko. I tak to bylo ale krásné a ne vždycky se je podaří vidět.

Každý večer nám po laně přiletěl náš průvodce s obří konvicí horkého čaje a spoustou rýže s něčím. Jak už jsem psala, jeli jsme ve skupině společně s dalšími 4 lidmi a po pár hodinách prvotní hrůzy, která nás dokonale stmelila, se z nás stala nerozlučná jungle family.

Tenhle nápad byla šílenost od začátku, kdy jsme poslali půl roku předem někam na laoský účet na naše poměry dost vysokou částku a doufali, že nás budou za těch pár měsíců opravdu na místě očekávat. Cena za tohle nezapomenutelné a rozhodně bláznivé dobrodružství byla 8 tisíc za jednoho, ale pokryla toho opravdu dost:

 •       dopravu džípem do džungle cca 50 km

•       tři dny / dvě noci – pokaždé na jiném stromě

•       průvodce pro naši skupinku 8 lidí

•       postroj se sedákem, kladkou a tou super brzdou

•       zajištěné jídlo a pití po celou dobu

Na nás to byly tenkrát dost velké peníze, ale dodnes je považujeme za jedny z nejlépe utracených. Jak jsem zjistila, tak cena je i dnes (2026) téměř stejná. Na Laos je to hodně a levné to není, ale má to svůj důvod. Jde totiž o ochranný program pralesa, a ne o klasickou turistiku. V místě může být vždy jen omezený počet lidí a tenhle projekt zaměstnává výhradně místní lidi – muže jako průvodce a řidiče, ženy připravují jídlo a perou použité ručníky s ložním prádlem. 

Díky tomu se během let povedlo snížit počet pytláků, kteří dříve v pralese hospodařili. Místní lidé totiž dříve často neměli jak jinak si vydělat peníze než lovem a prodejem masa. A tento projekt jim umožňuje volbu. Pytláctví od jeho spuštění výrazně ubylo, ať už proto, že se z pytláků stali zaměstnanci s pravidelnou mzdou, živící se nyní jako strážci nebo průvodci, anebo proto, že se díky výpravám lépe monitoruje ten obrovský prostor parku. I my jsme na konci vyplňovali jakýsi dotazník, jestli, kdy a kde jsme slyšeli v noci střelbu. A ano, slyšeli.

Po třech dnech, kdy jsme všichni do jednoho posunuli své hranice o pořádný kus dál a naše komfortní zóny zůstaly kdesi vzadu, jsme se vrátili do civilizace a s chutí si užili jejích výdobytků, Ať už to byla teplá sprcha, suchá postel nebo dobré jídlo. Večer jsme se celá naše skupinka sešli v hospodě a řádně tuhle povedenou akci zakončili. Vtipné bylo, že jsme se „v civilu“ čistí a s umytými vlasy téměř nepoznali :D