19. REPORT

Na poslední večer se nám povedlo zajet na krásné místo na samém břehu Prespanského jezera. Na koupání to sice není, ale to nám vůbec nevadí, protože v autě máme k dispozici každý den horkou sprchu. Voda je v nádrži pod autem a za celý den se nám od prohřáté země tak luxusně ohřeje, že je každý večer připravená bez hnutí prstu. 

Kempujeme jen kousíček od makedonských hranic, a tak Albánii opouštíme hned ráno. Vybrali jsme cestu, kterou ještě neznáme a která podle mapy slibuje, že ještě něco málo nastoupáme do sedla mezi jezery. Nějak se pořád nemůžeme přenastavit do módu NÁVRAT. Opravdu šplháme celkem vysoko, protože sedlo leží až v nějakých 1 600 m n. m. Loučíme se s Prespanským jezerem na jedné straně a začínáme nekončícími serpentinami klesat k jezeru Ohridskému na straně druhé. 

Tahle cesta je nesrovnatelně hezčí než ta po druhém břehu, kterou jsme dříve jezdili. Sice je to také turistická oblast, ale daleko klidnější. Pobřeží lemují pěkné domy s nabídkou ubytování a jsou tu i kempy. Silnička vede přímo podél břehu a kamínkových pláží, a tak toho využíváme a zastavujeme na rychlou koupačku. 

Nechceme najíždět hned na dálnici, a proto dál pokračujeme po malé silničce okolo albánských hranic. Známe to tu a jedeme na jistotu. Tahle cesta je moc pěkná. Vede kolem přehrad a řeky Černý Drin, která je ale kupodivu nádherně zelená. V jeden okamžik se téměř dotýkáme naší trasy, kterou jsme jeli někdy před týdnem po albánské straně směrem dolů. Odděluje nás od ní jen kopec a asi 200 m vzdušnou čarou. Přes NP Mavrovo se dostáváme už definitivně na rychlý asfalt, co nás dovede až domů před barák. 

Cesta, tedy ta její příjemnější část, tady končí. Trošku jsme podcenili šířku Makedonie a naši toyotí rychlost, a tak máme opět hozené vidle v časovém plánu. Ten zněl, že tak v 15 h odpoledne budeme přejíždět do Srbska, abychom ho v pohodě projeli a byli na srbsko-maďarské hranici někdy v noci. V Srbsku nechceme spát a hlavně se dá očekávat obrovská fronta na čáře. Bývá to tam na hodiny, a to za sluníčka zažít opravdu nechceme. Jenže do Srbska se nakonec díky naší pomalosti dostáváme až večer okolo osmé a je nám jasné, že dnešní noc bude hóóódně dlouhá. Máme za sebou v tuto chvíli od rána najetých cca 360 km a dalších 700 km je ještě před námi. No, uvidíme. Pokud to nepůjde, tak to někde zapíchneme u silnice. 

Je to k neuvěření, ale s několika kafovými přestávkami a jednou krizí, kterou rozběháme okolo auta, se nakonec dostáváme přes celé Srbsko až k hranicím s Maďarskem. Je právě půl čtvrté ráno a i přes tuhle šílenou hodinu dojíždíme 6 km dlouhou stojící kolonu k hranicím... BOŽE, TO NÉÉÉ!!!!!!!!!!!!!!!! V poslední možné chvíli  se nám povede sjet u nenápadného ukazatele. Matně si totiž vzpomínáme, že před spoustou let jsme jedním maličkým přechodem, ukrytým pár set metrů vedle dálnice, přejížděli. Začínáme se modlit... a JE TO ON! Má sice provoz jen přes den od 7 do19 hodin, ale je tu jen asi kilometrová fronta. 

Stavíme se na její konec, bleskově rozestýláme a padáme okamžitě do bezvědomí. Po třech hoďkách spánku se otevírá celnice a my se opravdu po-ma-lou-čku začínáme blížit k EU. To „pomaloučku“ je nakonec 2,5 hodiny. I tak se ale pokládáme za vítěze, protože přesně za hranicí potkáváme českou dodávku, která nás těsně před tou šílenou kolonou nad ránem předjížděla. A zatímco my jsme měli šanci se alespoň ty 3 hoďky vyspat, tak ten chudák musel skoro 6 hodin neustále popojíždět. V galerii je fotka mapy s tím přechodem a jeho názvem – třeba vás jednou také zachrání. 

Měli jsme totiž štěstí a povedlo se nám chytit tureckou vlnu, což přináší přesně tyhle brutální čekačky na hranicích. Všechna auta celníci zdlouhavě kontrolují, a zatímco my jsme byli hned odbytí, tak auta s německými Turky probírají opravdu dlouho a důkladně. Další dálniční kolony nás drtí ještě v Maďarsku okolo Budapešti a nakonec to řešíme sjetím mimo dálnice. 

Naopak cesta přes Slovensko a naši D1 nám trvá jen pouhé čtyři hodiny, což se rovná zázraku. Na dálnici je úplně volno, a tak frčíme s větrem o závod, což tedy v našem případě znamená max. 90–100 km/hod. Doma jsme okolo deváté večer a z auta téměř vypadáváme. Máme za sebou dva značně vyčerpávající dny obnášející 1 100 km / 3 h spánku / 750 km. Nevěřila bych, že to můžeme dát. Až na ty ubíjející kolony se nám jelo fakt výjimečně dobře! Dovolená skončila, v pondělí se jde do práce a nám by fakt bodnul ještě asi tak týden na rekonvalescenci!