14. REPORT

Ráno se budíme na tom nejošklivějším místě z celé naší dosavadní cesty. V noci, už za úplné tmy, jsme zajeli za val vedle silnice a teď, podle rozházených kapesníčků všude kolem nás, lehce tušíme, co se tu asi často odehrává. Večer jsme byli ale tak utahaní, že nám to bylo vlastně fuk, teď ale každopádně na snídani jedeme jinam. 

Včera jsme se díky dlouhému přejezdu zvládli přesunout poměrně blízko k začátku další trasy. Měla by tentokrát vést 10 km korytem řeky Tomorricës, a to zní dost zajímavě. V městečku Gramsh dokupujeme nějaké ovoce, chleba a k snídani neskutečně přeslazenou baklavu – to se totiž, když jsme na Balkáně, minimálně jednou musí udělat! Vícekrát to většinou nezvládneme, protože nám hladina cukru stoupne do takové výše, že s ní vystačíme do konce dovolené. Věřili byste tomu, že tu alobalovou vaničku obcházeli obloukem i mravenci?! 

Místo na hezkou snídani najdeme až nedaleko koryta řeky, kudy má vést naše další trasa. Je to tedy spíš přítokové rameno, ve kterém moc vody přes léto není, a tak je tu zvykem říční koryto používat jako nejrychlejší spojnici z bodu A do bodu B na toku. Po obou stranách řeky se zvedají vysoké kopce a každá jiná cesta tak znamená zajížďku s obrovským převýšením až 1 000 výškových metrů. 

Nejdříve jedeme nad řekou a máme tak příležitost si ji pěkně a z nadhledu prohlédnout. Není to žádný potůček a místy je koryto široké i víc než 150 m. Na jaře, když v kopcích taje sníh, to tu musí pěkně hučet. Teď je ale vody málo, a tak se uprostřed oblázkové plochy kroutí jen pár stříbrných stružek. To nic nemění na tom, že i tak se tady dá parádně zablbnout. Sice jen tak při max. 20cm brodění, zato ale každou chvíli. Kecala bych, kdybych tvrdila, že jsme si to patřičně neužili. 

Po pár kilometrech se škrábeme opět na břeh a začínáme šplhat v šíleném stoupání na skoro kolmý kopec – tak to jsme nečekali! Během chvíle se dostáváme kilometr nad řeku a terén se rázem řadí obtížností hned za Prekal. Hliněná uzounká cesta je neskutečně rozježděná do místy až 30cm hlubokých vyschlých kolejí, po jejichž hranách se koly snažíme tancovat. Naštěstí je už pár dní sucho, protože rozmočené bahno by bylo naprosto nesjízdné... tedy pro nás, protože místní jsou schopni dát to ve starém Golfu, s cigárem v koutku a s loktem z okýnka. 

Nakonec se podobně prudkým padákem, jen v opačném směru, dostáváme zase dolů a úplně vyšťavení zastavujeme na moc pěkném piknikovišti v lese, kde je dokonce pec na chleba. To ještě netušíme, že nás co nevidět čeká jeden z nejkrásnějších zážitků celé téhle cesty… a vlastně i za dobu našeho cestování – hora Tomorri, na které právě probíhají týdenní bektašské slavnosti o kterých jsme neměli vůbec tušení.