Nad planinou s tábořícími skupinkami, kde jsme zabivakovali i my, se zvedá cíl naší cesty a zároveň bezkonkurenčně nejvyšší bod, kam jsme zatím vyjeli autem – hora Tomorri s výškou 2 388 m n. m. Její bílou špičku jsme pozorovali celý včerejší den, aniž bychom tušili, že na ní zanedlouho budeme stát.
Jediná cesta nahoru vede přímo skrz areál bektašského kláštera a nám dochází, že máme zase jednou ohromnou kliku být ve správnou chvíli na správném místě. Ty kempující skupinky a spousty rozesmátých a tancujících lidí za zvuků bubnů znamenají opravdu jen jedno jediné – že máme to neskutečné štěstí být přítomni každoročním bektašským slavnostem, o kterých jsme vůbec nevěděli, že se tu budou konat.
Bektašský řád vznikl ve 13. století v Osmanské říši a je velice volnomyšlenkářskou a tolerantní odnoží islámu. I proto byl řád po celá staletí považován za nemorální a byl mnohokrát zakázán a zrušen. Dnes má mnoho stoupenců v Turecku a Albánii. Na úplném vrcholku hory Tomorri stojí hrobka zakladatele tohoto řádu a každoročně se tu, 5 dnů po sobě, konají krvavé a hlučné slavnosti, při kterých se obětuje spousta ovcí. Je to velká událost, na kterou se sjíždějí lidé z celé země i jejího okolí. Bektašské slavnosti mají pohyblivý termín asi jako naše Velikonoce, a tak čas jejich konání není pro cizince úplně jasný.
Vyjíždíme po prudké, ale celkem slušné kamenité cestě až k vrcholu hory. Okolo nás jsou na všechny strany nádherné hory a ohromné množství plachtících, krákorajících krkavců. Prostě krása střídá nádheru. Celá špička hory je obehnaná kamennou zdí, ke které jsou jako vlaštovčí hnízda přilepené stany pastevců. Hned nad nimi lemují kopec ohrady s ovcemi. Jejich všudypřítomný zoufalý bekot dává tušit, že i ony tuší, co je čeká.
Zastavujeme na úplném vršku a je to, jako když střelí do hejna slepic – v tu chvilku se na nás vrhají všichni přítomní prodejci svíček, tak jako na každého, kdo sem dorazí. Procházíme branou a stoupáme po schodech na dlážděné prostranství, kde přímo v jeho středu stojí malá bílá hrobka. Dovnitř nejdeme, protože se to nehodí a my se v podobných místech raději držíme bokem. Na všechny světové strany jsou pod námi vidět nádherné hory a my na místě stojíme doslova s otevřenou pusou.
Nahoru se mezitím pomalu plazí několik místních aut uctít památku zakladatele bektašské víry. Sedíme opodál na zídce lemující vydlážděné prostranství, abychom nerušili, a pozorujeme pro nás tak nezvyklý a zajímavý cvrkot. Samozřejmě neujdeme pozornosti ani my, a tak se seznamujeme s jednou zajímavou místní ženou, která je skoro stejně zvědavá jako my a najde odvahu za námi přijít a trochu nás vyzpovídat. Velmi ji potěší můj snubní prstýnek a souhlasně pokyvuje. Tahle setkání jsou vždycky nejhezčí, a i když nacházíme jen pramálo slov, kterým rozumíme na obou stranách, nebrání to v milém „popovídání si“.
Pod vyvýšeným prostranstvím je malá cestička, kde místní zapalují svíčky a modlí se. Na bílých kamenech nedaleko nás září čerstvé koláče rudé krve po posledním obětování oveček a my jsme rádi, že jsme to stihli propásnout. Nechce se nám z tohohle krásného místa vůbec odjet, ale nakonec musíme.
Sjíždíme dolů na planinu, kde už všude hoří ohně a oslavy jsou v plném proudu. Stavíme auto zase až v zadní části pláně, abychom byli stranou a mohli nerušeně všechno sledovat. Okolo nás se převalí několik stád oveček, překluše pár koní a oslíků a my se postupně seznamujeme se všemi pastevci, co je doprovázejí.
Večer už jen sedíme se studeným pivem u auta a pozorujeme zářící Mléčnou dráhu a to neskutečné množství hvězd nad hlavou. Až do noci se plazí ke klášteru další a další auta jako svítící světlušky a z protějšího kopce se až do rána ozývá rytmická hudba bubnů. Přemýšlíme, jestli tuhle noc ještě někdy – někde – něco překoná 🧡