2. REPORT

Maročané nejsou žádná ranní ptáčata a snídaně je na střeše připravená až po 9 h. Nám to ale vůbec nevadí… naopak sem krásně zapadáme. Společně s ostatními sousedy posnídáme a vyrážíme na okruh nad Agadirem.

První nás čekají kaskády v hlubokém kaňonu, kolem kterého vede nahoru a dolů úzká pěšinka. Podél říčky je jedna stlučená hospůdka vedle druhé a hned ta první je naše... v téhle zemi totiž vaří výborné kafe. Všude se také nabízí dušený tažín a šťávy z čerstvě vymačkaných pomerančů a sezení je často přímo ve vodě.

Od rána je krásně modrá obloha a na sluníčku příjemně. Trasa se dá jít daleko dál, než jdeme my. Nám stačí jen asi 3km k většímu jezírku a pak to otáčíme. Není teď moc vody a po velkých deštích mají tůňky hnědou barvu. V létě bývají tyrkysově modré, ale nechceme ani vědět, jaké tu pak musí asi být davy lidí.

Přesouváme se po úzké klikatici ještě k vodopádu dʼImmouzer, který je ale úplně vyschlý a pak okruhem přes hory zpět do Adagiru. Cestou potkáváme minimum aut a hory patří jen nám. V dálce vykukují vysoké zasněžené vrcholy pohoří pod Marakeší, které budeme zítra objíždět při přesunu do Imlil, které leží kousek od nejvyšší hory Maroka.

Do Agadiru se dostáváme akorát na západ sluníčka, na který se čeká na snad největší pláži, co jsme kdy viděli. Je dlouhá skoro 10km a šířku má podle odlivu/přílivu od 80 do 300m. Vlny Atlantiku tu jsou oblíbené hlavně mezi surfaři.

Na promenádě okolo pláže jsou vedle sebe hospůdky ze všech koutů světa a mísí se tu vůně kuchyně marocké, libanonské, pakistánské, italské, indické nebo turecké, kterou si nakonec z nostalgie vybíráme a po celém dni se konečně pořádně najíme.