11. DEN

Ráno po snídani ještě okouknu s foťákem okolí, abych viděla, kde jsme to vlastně strávili noc. Místo je docela pěkně rozlehlé a okolo moře jsou vybudované betonové plochy a terásky na opalování. Celé okolí je krásně zarostlé nějakou plazivkou, která právě nádherně kvete. Docela pěkné místo na koupání. I když představa toho množství lidí, co se sem v sezoně nažene, je strašidelná. 

Vydáváme se na cestu, která vlastně právě tady končí, a přichází neoblíbený obrat směrem domů… návrat, při kterém je před námi asi 1 400 km. Naštěstí i cesta zpět je nakonec alespoň ty první hodiny pořád pěkná a se zajímavým nábojem. Přejíždíme trajektem Boku kotorskou, což nám ušetří neskutečný kus cesty podél zálivu. Loď jede hned a za zkratku 0,5 km po vodě platíme 4,5 eura. 

Navigace vyhodnocuje jako nejkratší trasu tu přes Bosnu… posouváme se tedy pohraničím moc pěknou cestou vedoucí širokým údolím plným vinic a sadů. Jako zavlažovací systémy tu používají, úplně stejně jako v Asii, obří dřevěná kola točící se v říčce a lopatkami posílající vodu do zavlažovacích strouh k jednotlivým políčkům. Z údolí se dostáváme na boční úzkou cestu a k našemu údivu zjišťujeme, že je to bývalá trať vedoucí po vyvýšeném náspu. Místo kolejí je uzounká asfaltka, kterou využívají hlavně místní a kolaři. Tudy se dostáváme až k jezeru Svitavsko, okolo kterého jsou úplně všude skleníky. 

Další část cesty bych nazvala „hraniční“. Naší snahou je dostat se už na dálnici, která leží na území Chorvatska. To, kolikrát šněrujeme hranice tam a zpět, silně připomíná zavázanou tkaničku v tenisce a my během krátké chvíle ztrácíme naprosto přehled, z které do které země vlastně přejíždíme… na 10 km ukazujeme 6x pas! To je něco pro naše nemocné okýnko. Nakonec ho zavaříme natolik, že jsme rádi, že zůstane nahoře, a Martin raději už pak vystupuje. Sice u toho nadává jako špaček, ale jet 1 200 kilometrů s otevřeným oknem… to člověk nechce. 

Okolo půl páté se napojujeme na dálnici a nastává nekonečná cesta rychlostí max. 90 km/hod. V tu chvíli se nám docela zasteskne po naší Matyldě. Začíná lejt jako z konve a pohoří Biokovo je v hustých těžkých mracích. Projíždíme tunelem Sveti Rok, nad kterým jsme se ještě nedávno toulali po stopách Vinnetoua, a říkáme si, jestli ti okolo pádící v autech tuší, jaká je jen kousek nad námi nádhera. Jedeme až do noci a okolo 23 h po 800 km zastavujeme u jezera Varaždinsko, nedaleko hranic se Slovinskem. 

Druhý den zdoláváme posledních 600 km. Leje většinu cesty až domů, ale to už je jedno. Štěstí na počasí se nás naštěstí drželo po celou dobu našeho jarního balkánského toulání. Před barákem stavíme v deset večer a na tachometru nám svítí závěrečné číslo – ujeli jsme 3 571 km. A v hlavě už se rodí další cesta…