7. REPORT

Náš výlet je asi 3,5 km po úzké silnici a pak necelé 2 km nad vysílač. S převýšením cca 750 m... takže to půjdeme celý den. My totiž vylezeme všude, ale plazíme se tam děsně pomalu a strašně dlouho. Může za to tedy i focení a neustálé kochání se, ale my prostě běžci nikdy nebudeme.

První část cesty je na pohodu. Nic tu nejezdí, silnice je suchá a jen okolo jsou krásně bílé závěje. Kdo by to řekl, že si budeme takhle užívat bílé Vánoce, když plánem bylo ujet před zimou za teplem. Ale je to nakonec moc pěkný!

Vesnička zůstává hluboko pod námi a klikatá silnice se postupně mění v nenápadný provázek. U vysílače je k naší radosti maličká kamenná budka, kde prodávají kafe s výhledem. My jsme ale zodpovědní a vyrážíme nejdříve splnit úkol a pokořit vrchol... i když to tedy chce hodně morálu.

Místo asfaltky dál stoupáme vyšlapanou pěšinkou ve sněhu a se smutkem vzpomínáme na naše hůlky, které leží doma. Klouže to jako prase, ale sníh je měkký, a tak se v něm dá dobře zaseknout. I tak to bude ale opačným směrem hodně zajímavé.

S přibývajícími metry se nám otevírají krásné výhledy jak na vesnici, tak i na okolní hory. Máme neskutečnou kliku na počasí, které je dnes naprosto luxusní. Šmolkově modrá obloha, úplné jasno a na sluníčku minimálně 18 stupňů. Co víc si přát... snad jen aby to nebyl takový krpál.

Nakonec je to ten nejnekonečnější kopec, co jsme snad kdy lezli. Zdá se to takový kousek (je to takový kousek!) a ono kulový. Valíme to nahoru dobré dvě hodiny! Ale to potom nahoře... to všechno to utrpení vymaže jak mávnutím kouzelného proutku.

Otevírá se nám výhled na rozlehlé pohoří směrem k moři, kde není ani vločka, a na druhou stranu, kde jsou hory celé bílé a uprostřed nich se majestátně vypíná ta nejvyšší – Jebel Toubkal. Vesnice, ze které jsme vyrazili, je neskutečně daleko a vysílač je hluboko pod námi.

Nahoře pořádně fučí, a tak navlékáme péřovky, fotíme a pak z vrcholu rychle mizíme do závětří. Teď teprve začne ta pravá zábava. Sněhová cestička klouže a je daleko bezpečnější držet se v hlubokém sněhu... který klouže taky, ale ne tak rychle. S pár malými karamboly se dostaneme nakonec k silnici ve zdraví a docela rychle – za hodinku jsme dole.

K naší velké radosti je budka pořád otevřená a my se konečně dočkáme i toho kafe, na které jsme nepřestali myslet snad ani na minutu. Sedíme a užíváme si výhled s tím nejpřeslazenějším kafem na světě, co voní a chutná po kardamomu. Ale tak to tady v Maroku prostě být musí.

Zbytek cesty už je brnkačka a s posledním paprskem vstupujeme do vesnice. Doma jsme po šesté, dáváme sušit čvachtající boty a jdeme se ohřát k těm božím sálajícím kamnům v jídelní a válecí místnosti. K večeři nám pan domácí uvaří božský koftas tajine, dostaneme horkou polévku s chlebem, 4 sladké mandarinky a jdeme spát. Teda Martin jde spát a já... píšu.