2. DEN

Ráno nemusíme vstávat tak brzy, protože jsme předvídatelně koupili lístky na trajekt až na poledne. Přesun na ostrov je nepochopitelně drahá sranda. Cesta na cca 60 km vzdálený ostrov trvá kolem hodiny a jeden směr nás dva stojí skoro 100 €. Přesouváme se k přístavu v Los Cristianos, odkud se odjíždí, a za chvíli jsme (na trajekt závratnou rychlostí) na té správné pevnině pro několik dalších dnů.

Nad ostrovem jsou mraky a po vyjetí klikatou silničkou do vyšších částí ostrova v nich mizíme nadobro. Všude kolem nás jsou nádherné výhledy… tedy asi… my totiž, mimo mlhy, co by se dala krájet, nevidíme vůbec nic :D

Naštěstí to netrvá celou dobu a na parkovišti, odkud začíná náš trek a kde budeme auto nechávat dva dny, už mraky žádné nejsou. Mám sice mírné pochybnosti, jestli se opravdu chceme pouštět do údolí, které bylo před chvilkou celé v mlhách, ale jsem klukama nekompromisně přehlasována a vyrážíme. A je to dobře. Nevím, kam se to bílo podělo, ale je fuč.

Je otázkou, jestli nazývat naše výpravy slovem „trek“ není příliš troufalé, protože by se možná hodilo lépe označení „procházky“… nejsme totiž žádní běžci, ale spíš kochači, kteří se rádi courají, fotí a zastaví je každá kytka, brouk nebo cokoli podobně zajímavého. Natož pak výhledy. Prostě se suneme rychlostí tak 1,5 km/h – což může naše spoluchodce dohánět k lehkému šílenství :D Sváča nám tak po čase velmi často mizí za obzorem a tam se, než ho dojdeme, vyhřívá na nějakém pěkném místě s výhledem.

Cestička vede po úzkých pěšinách, dnes vesměs směrem dolů, a co dnes sejdeme, to budeme zítra šplhat směrem opačným. Procházíme nádhernými vavřínovými lesy a nestačíme zírat. Stromy tu jsou vysokánské, s propletenými korunami a prapodivně zkroucenými kmeny, porostlými huňatým a zářivě zeleným mechem. Místy to spíš než mech připomíná dlouhé řasy visící v krásných a zamotaných záclonách.

Vavřínové pralesy jsou tím nejzajímavějším, co jde na tomhle ostrově vidět, a já se na ně fakt hodně těšila. A musím říct, že překonaly všechny mé představy. Jsou rozlehlé a zabírají téměř celý střed ostrova. Pod jejich korunami je zelené přítmí a krásný chládek. Není se co divit, že tuhle nádheru má pod svou ochranou NP Garajonay.

Dnešní den je před námi jen 7 km, což je tak akorát, abychom se v pohodě dostali před setměním do kempu El Cedro. Většina cesty vede podél potoka, který dává vysvětlení, proč je tu všechno tak krásně a šťavnatě zelené. Voda na tomhle ostrově, zdá se, nechybí. To není tak samozřejmá věc, protože na Tenerife potoky i řeky úplně zmizely.

V kempu jsme po páté hodině a platíme 3 € za osobu. Vybíráme si jednu z malých a rovných teras. Není tu žádná rovina, a tak kemp tvoří několik kaskádovitých terásek pod sebou, u kterých je rovnou i stůl. To není vůbec špatná věc, protože má každý své soukromí. Mimo nás tu jsou ale jen asi tři stany. Jsou tu i venkovní umyvadla na nádobí, sprchy (které při rychle padající teplotě rozhodně zkoušet nebudeme), dva splachovací záchody a u nich věc nejdůležitější - polička se zásuvkami na dobití všeho, co je potřeba. Nad kempem je domácí hospůdka s velkou terasou, kde i vaří a prodávají pivo.

Hned po setmění se pěkným fofrem ochlazuje, a tak jsme během chvíle navlečení do všeho, co máme. S velkým rozdílem teplot se ale počítalo, takže jsme dobře vybavení. Děláme večeři, která se do našich pamětí zcela jistě nezapomenutelně zapíše. Celý den jsme, mimo pár tyčinek, nic nejedli, a tak máme obrovský hlad. Děláme nudlovou šmakuládu v max. množství, která se prý ale podle kluků nedá jíst… nevím, já jsem tak hladová, že si toho nestihnu všimnout.