3. DEN

Ráno vstáváme do pěkné zimy. V dálce je sice sluníčkem ozářený kousek Tenerife, ale k nám se z kopců ještě neskutálelo. A stín znamená zimu. Naštěstí to netrvá dlouho a je i tady. V tu chvíli odkládáme péřovky a svět vypadá hned lépe. Po snídani vyrážíme na druhou část okruhu, kterým se dnes stočíme zpět k autu.

Cesta vede tentokrát většinu času do kopce, ale s hůlkami to je vlastně jedno. Nikdy dřív jsme je nevozili a tihle „lyžaři bez lyží“ mi vždycky přišli trochu směšní. No… beru to s omluvou všechno zpátky. Do trekových hůlek jsem se doslova zamilovala a nedám na ně už nikdy dopustit. Díky nim se změní těžiště, a tak i s těžkým báglem na zádech kopce vůbec nejsou znát. Navíc nám v členitém a kamenném terénu, který tu je tak obvyklý, pomáhají nespadnout na hubu.

Drápeme se dlážděnou silničkou do pořádného krpálu až nahoru k silnici, po které jsme včera jeli. Pak pěšinka pokračuje po vrstevnici vedoucí nad údolím a měl by tu být jeden výhled za druhým, ale není, protože jsou mraky zase níž než my a všechno schovají. Naštěstí to netrvá pořád, a tak se nám čas od času před očima otevře krásný pohled na divoká horská údolí.

Na jedné z vyhlídek stavíme na oběd a to rapidně snižuje naši provozní rychlost. Teda alespoň tu mou. Tyhle zastávky mi dělají víc zle než dobře. Na kruháku, ke kterému se spustíme výjimečně z kopce, zkoumáme mapu tras po ostrově. Jak zjišťujeme, tak ta naše 18 patří k nejvýživnějším, co tu v okolí jsou. Je před námi poslední vrchol, jen o pár metrů nižší než nedaleký nejvyšší bod ostrova - Alto De Garajonay (1 482 m).

Poslední kopec stojí za to. Drápeme se nahoru a silnička pomalu mizí v dálce pod námi. Nahoře jsou krásně vidět ostrovy El Hierro i La Palma, a když se roztrhají mraky, tak i Teide na Tenerife. Dál už jdeme z kopce až k autu, které tu na nás naštěstí v pořádku čeká. Dost často se tu auta trekujících vykrádají, a tak jsme z toho měli trochu strach. Sice máme na autě místní značku a je tak poznat, že auto není z půjčovny, ale protože mu nejdou zamknout zadní dveře, tak se ta výhoda s nevýhodou navzájem neutralizují :D

Je 24.12., kolem půl šesté večer (Štědrý večer!) a my máme nejvyšší čas jet hledat dnešní místo na spaní. Mám podle map jedno předvybrané na severu ostrova, ale než tam dojedeme, začíná lejt jako z konve, fučet a venku je rázem pěkná kosa. Takže ve chvíli, kdy většina z vás jde k vánočnímu stromečku, nám se hroutí plán na „slavnostní vánoční bivakování“. Nakonec situaci vyhodnocujeme tak, že na stan to dnes prostě nebude. Otáčíme auto k San Sebastianu, kde si bereme první ubytko, které je volné.

A že si teda umíme vybrat! Končíme tak nějak neplánovaně v krásném hotelu přímo u parku s místní slavnou věží za cenu, kterou bychom žádný jiný den nikdy nezaplatili… ale je Ježíšek a vlastně nemáme ani moc na výběr. Hned naproti je otevřená hospůdka, kde Sváča vybojuje stoleček, a tam s lososem na stole proběhne i skoro pravá štědrovečerní večeře.

Nejsou to naše první Vánoce mimo domov a já si dám ráda vždycky záležet na překvapení, které většinou do poslední chvíle nikdo nečeká. Mám mrňavý cestovní stromeček, který kdysi holky dostaly do pokojíčku. Měří asi 25 cm a váží tak 250 g. V rámci snížení váhy jsem mu vykuchala podstavec, a protože tam končí svazek optických vláken, tak když tam narvu čelovku, krásně a slavnostně se rozzáří. K tomu 100 g světýlka a Štědrý večer může začít i u nás. Tentokrát dostávám i mého Martina, protože vůbec netušil, že ho tu mám i teď. Skrytý v outdoorovém pytlíku byl úplně nenápadný a mně to za tuhle chvilku vážně stálo táhnout.