VOZOVÝ PARK

Od naší poslední výpravy už uplynulo pár dlouhých měsíců a přiblížila se nová sezóna. Sezóna s jednou velkou a podstatnou změnou v našem cestování. K tomuhle zásadnímu a pro nás už delší dobu tušenému kroku, hodně přispěl jeden den naší loňské cesty po Bosně. Den, kdy jsme se s Matyldou a značnou dávkou troufalosti pokusili vydrápat na kopec vyšší než je Sněžka. Abych to upřesnila, pokusili jsme se o to podle průvodce pro terénní auta a motorky.

Naše Matylda je VW T4 – Multivan, takže bez náhonu 4x4 a s výškou od země asi 20cm. Naše nápady a nároky na ní nejsou rozhodně malé a od našich společných začátků nám dokazuje, že má duši off-roadu. Na tu horu jsme se nakonec opravdu dostali a na jejím vrcholu nám to definitivně došlo - nazrál čas našemu věrnému a statečnému autíčku prozradit, že se nenarodilo jako offroad!

Zkušenost z toho dne nás posunula k rozhodnutí, o kterém už pár let přemýšlíme a které je zároveň nezbytnou součástí našich budoucích plánů – vypravit se za pár let vstříc několikaměsíčnímu dobrodružství, tam kde sluníčko vychází. A tím si splnit jeden náš společný Velký Sen. Oběma nám bylo vždycky jasné, že naše Matylda není na takovouto cestu vhodná a že ji budeme muset časem pořídit sourozence s patřičnou výbavou.

A ten den tam nahoře jsme se rozhodli, že čas právě nadešel… 

K našim autům máme poměrně blízký, skoro až parťácký vztah. Proto bylo od počátku naprosto jasné, že naší modré Matyldy se nevzdáme. Nedokázali bychom ji jen tak vyměnit za jiné auto potom, co nám léta tak dobře a spolehlivě sloužila a nikdy nás nikde nenechala ve štychu. Navíc na denní dojíždění do práce naše zamýšlené vozítko rozhodně nebude.

Začali jsme hledat… a protože už skoro rok pokukujeme, měli jsme poměrně jasno o parametrech, které by auto mělo splňovat.

• musí projet všechno a všude, když bude plavat taky dobrý

• musí být spolehlivé a pokud možno co nejvíc bez elektroniky

• musí ho všude umět opravit kladivem a šroubovákem

• musí být na něho snadno a levně sehnatelné náhradní díly

• musí být tak velké, aby se v něm dalo uvnitř spát i uvařit

• musí být tak malé, aby se všude vešlo a nebudilo tolik pozornosti

• musí být přístupné do zadního prostoru od sedaček

• nesmí nás sežrat… to asi neklapne

• musíme na něj mít prachy… taky trošku problém.

V úvahu připadala spousta aut, ale postupným a několikafázovým vyškrtáváním a přešoupáváním priorit, jsme došli pokaždé k jednomu jedinému – TOYOTĚ HZJ 75. V té době už měl Martin přesně zmapovaný výskyt těchto aut na prodej… a jak se záhy ukázalo, dokonce i těch o jejichž prodeji ještě majitel ani nevěděl.

Začínalo nám být jasné, že koupit tohle auto nebude snadné. Ceny astronomické a auta dost „unavená“. Ono se ale není co divit, tahle auta se používají hlavně na špinavou a těžkou práci a tak podle toho také většinou vypadají. No a pak je tu ta druhá kategorie – mazlíčci… a těch se zase majitelé dost často nechtějí vzdát.

Po prohlídkách několika vyhlédnutých aut jsme začali propadat beznaději a pocitu, že se nám nepovede nic podle našich představ sehnat. Až jsem jednou dostala dobrý tip, že možná by „někdo“ mohl chtít svého vymazleného miláčka prodat. Ten „někdo“ byl David z DOMOVa NA KOLECH. Povedlo se mi ho zastihnout při výstupu z vleku a dostatečně ho tak překvapit… a domluvit se na obhlídce jeho Toyoty. Moment překvapení je velmi důležité vhodně načasovat a nám se to očividně povedlo. Slovo dalo slovo a my si plácli…

Poměrně dost nás pobavilo, když David s Jenkou, od kterých jsme auto koupili, došli ani ne po měsíci k závěru, že jim Toyotka tak chybí, že si ji musí pořídit znovu. A tak teď upravujeme a přestavujeme auta společně, abychom i společně podnikli první Velikonoční testovací výjezd do terénu. Času na přípravu není moc, a tak bude tahle výprava pravděpodobně asi dost „na pankáče“.

Abych to nakonec shrnula opět pár body, tak jsme koupili auto:

• co nejede

• co nebrzdí

• co řve jak raněný tur

• co žere i patníky u cesty …a víte co? Jsme šťastný jako blechy, že je naše!

Na Mikuláše bylo auto naše, ale domů jsme si ho přivezli až po Vánocích. Mezitím jsme měli spoustu času na přemýšlení - o tom jak vymyslíme vnitřní prostory, kam co nacpeme a poschováváme tak, aby se nám tam vešla kuchyňka, obývák, koupelna s wc a ložnice pro dva. No, nebyl to lehký úkol.

Neméně těžké bylo vymyslet jméno. Naše auta totiž jméno mít musí! Toyotka je rodu ženského a tak jsme začali lovit v těchto vodách. Nakonec jsme se rozhodli pojmenovat ji Tonička. Tak se totiž jmenovala má babička, která tu už bohužel není a která měla s off-roadem spoustu společných vlastností.

Začali jsme tím, že jsme celé auto kompletně odstrojili až na kov. Martin je puntičkář a tak začal tak různě šťourat šroubovákem a následně odřezávat části plechů, které se mu nezdály v dostatečné kondici. To co uřezal pak, za vydatné pomoci Davida, navařili zpět. No, asi to bylo složitější, ale důležité je, že auto už není děravé, všechny jeho části jsou tam, kde mají být a já tak tedy někde nevypadnu za jízdy.

Následovalo čištění podvozku, broušení, pískování, tmelování a modelování do původních tvarů. V naprosté nadšení mě uvedla informace, že když Martin sedí pod autem, má nad hlavou ještě nejmíň 10 čísel. Oproti Matyldích 20cm nad terénem, je to neuvěřitelné… už nás nic nezastaví.

Jaako další přišlo na řadu zabudování topení. Rozhodli jsme se pro Planar a kluci tomu věnovali asi půl dne. Trošku rébus bylo zvolit vhodné místo, kde by nám topení neubíralo prostor a zbytečně nepřekáželo. Nakonec je namontované na podběhu, nikde nic nepřekáží a vypadá to dobře i z venkovní strany. Uvnitř je zabudované pod postelí a místo okolo něho se krásně využije třeba na zásobárnu piva.

(omlouvám se odborníkům a znalcům za možná špatnou terminologii a popisy… moje parketa je spíš plánování cest a dotažení detailů uvnitř „interiéru“. O těchhle technických věcech toho moc nevím a odborník leží pořád pod autem, tak se nemůže vyjádřit).

V tuto chvíli je v plném proudu výroba vestavby, a více o ni píši v poslední - čtvrté - části.

Náš testovací výjezd do Bosny (18.4.2019) se rychle blížil a fáze výroby vnitřní dřevěné vestavby se začala chýlit ke konci. Začali jsme začátkem dubna, takže čas byl nemilosrdný a den měl najednou nějak málo hodin. On by to tedy nebyl takový problém, kdybychom se drželi původní myšlenky na plánovaný „pankstyl“ s improvizovanou postelí, pod kterou jen naházíme věci… jenže ono se nám to nějak zase vymklo. Nakonec jsme se pustili do vestavby téměř totožné s naším plánem, jen bez pojezdů, šuplíků a dalších vychytaných (a pracných) detailů. Ale od začátku…

Vymyšlené to máme výborně, jen často narážíme na technicko/fyzicko/mechanické záludnosti, které na nás vyskakují při uvádění našich plánů do praxe. Místa je opravdu málo a tak musí všechno spolupracovat v souhře a souznění… otevírání, překrývání, zasunování, vyšupování i zavírání. Kreslíme a upravujeme další a další plánky, dokud to do sebe funkčně nezapadá, nevypadá to tak jak si představujeme, a hlavně, dokud není všechno někde poschovávané.

Schovat WC a lednici se ukazuje jako ten největší oříšek a od jejich rozměrů se odvíjí všechny naše další plány. Jsme výrazně omezení prostorem, a co máme navíc pod autem, nám v tuto chvíli chybí uvnitř. Měříme se navzájem kolik máme na výšku když sedíme (rozměr ke stropu), kolik měříme, když ležíme na boku (rozměr pod skříňkami) Tímhle se bavíme několik večerů, než to klapne.

Vestavba je sice provizorní, protože na různé vymyšlené výsuvy a šuplíky není teď čas, ale je i tak moc pěkná. Tak moc, že ji možná potom ještě pošleme dál do světa. Prozatím splní svůj úkol tím, že stihneme odjet, na cestě odzkoušíme v praxi jak moc chytře jsme to celé vymysleli a vychytáme případné mouchy.

Poslední co je před námi je výroba kapsáře, potažení matrací, ušití závěsů mezi sedadla a na okna, aby do auta nebylo večer vidět.

………………………………………………………………………………………………………………………………………………………....................

EDIT PO NÁVRATU - 3.5.2019

Je tři dny po našem návratu z Balkánského výjezdu a já se tu pokusím shrnout jak se vše osvědčílo v praxi na cestě…

Před odjezdem to nabralo takové obrátky, že jsme vrtali maličkosti ještě i první den na cestě Vestavba se osvědčila téměř po všech stránkách. Vypadá, že jsme to vymysleli docela dobře.

Jako super se ukázala zadní skříňka – špajz – kde bylo pohotovostní jídlo a možnost přístupu nejen z auta, ale i zvenčí. Za svůj majstrštyk považuji nápad se spacáky – nad vrchníma skříňkama je prostor, kam se oba parádně rozložené vešly a síť je jistila proti vyhřeznutí. Poslední šikovná věc, co se nám opravdu osvědčila, byla malá skříňka nad mým sedadlem, kam jsem nacpala, větší než malé množství  map a průvodců. Byly tak perfektně pořád při ruce.

Vrchní skříňky stačily také úplně s přehledem – dvě jsme zaplnili oblečením (zbytečně, stačily tři trička) a tu poslední obsadila technika… PC, foťáky, kabely, nabíječky.

Úložného prostoru bylo habakuk a dvě skříňky pod postelí tak mohl obsadit Martin jen s nářadím a „jeho“ chlapskými nezbytnostmi jako je vrtačka, šroubky, hever, pilka, sekera, lopatka, náhradní díly, žárovičky, hadice, rozličné kapaliny a podobně.

Topení bylo LUXUSNÍ!!!! Výfuk tepla máme u sedadel a tak nám vzadu nebylo vedro (regulovali jsme závěsem) – topí to opravdu fest i na ten nejmenší výkon. Pouštěli jsme ho většinou jen když jsme spali vysoko v horách a jen na chvilku. Ale to ráno… vpředu jsme na natažený gumycuk věšeli oblečení a tak 20 minut před výlezem ze spacáků pustili topení aby se ohřálo… není nad to skočit ráno do předehřátého, když je venku kosa!

Jediné co jsme nevychytali, byla výška matrací. Koupili jsme 10cm molitany a bývalo by stačilo bohatě 5cm… místa na sezení (pro Martina, já v pohodě) by tak bylo na výšku víc a nemusel by pít pivo v kleku. Možná je tedy ještě vyměníme a přešijeme.

Další věc, kterou asi předěláme, bude sklopná deska na zadních dveřích, s dírou na skládací dřez. Nejde to s ním totiž stejně zavřít a tak jsme ho měli v „pohotovostní“ skříňce, v polici pod jídlem. Deska bez díry se tak bude lépe používat jako druhý odkládací stolek, když se vaří venku. To jsou tedy asi jen dvě změny, jinak spokojenost s funkčností opravdu velká.

Celá naše výprava proběhla parádně, ujeli jsme 3.571 Km bez jediného problému. Počasí nám přálo a celou cestu bylo krásně. Zhoršilo se to až při našem návratu, kdy prolilo celé Slovinsko i Rakousko. 

Fotky a povídání z této cesty budou časem v příspěvku pod názvem BALKÁN CESTOU-NECESTOU.