25. REPORT

Vstáváme brzy, abychom se ještě před odjezdem stihli vykoupat v horké říčce, a po rychlé snídani se přesouváme po dálnici o 150 km dál, k našemu už úplně poslednímu řeckému cíli.

Nedaleko města Kalambaka se zvedají zajímavé věžovité skály, na jejichž vrcholcích jsou jako obrovská ptačí hnízda postaveny středověké pravoslavné kláštery. Název oblasti "Meteora" v řečtině znamená "vznášející se" a přesně vystihuje dojem, jakým skalní věže s kláštery už z velké dálky působí.

Skalní útvary tvoří pískovec vzniklý před 60 miliony let erozí a tektonickou činností. Výška skal dosahuje až 400 metrů nad okolní krajinu a stavby na jejich špičkách jsou důkazem velké odhodlanosti a později i neskutečné zručnosti starověkých řemeslníků.

Prvními, kdo tohle mystické místo osídlili, byli poustevníci, kteří začali žít ve skalních jeskyních a na těžko přístupných římsách už v 9. století. Později se tato místa stala útočištěm mnichů hledajících samotu a ochranu před tureckým nebezpečím.

První klášter (Velký Meteoron) byl založen až kolem roku 1340 mnichem Atanasiem Meteorským a postupně bylo vybudováno dalších 24 klášterů, ze kterých je dnes zachováno a aktivně funguje posledních 6 – čtyři mužské a dva ženské.

Stavba pravoslavného komplexu byla velmi náročná – materiál i lidé byli vytahováni v sítích nebo pomocí důmyslných kladek a kláštery byly dlouhou dobu přístupné pouze pomocí lan, sítí nebo žebříků. Dnes k nim vedou spojující mostíky a schody vytesané do skály a jsou oblíbeným cílem turistů i poutníků.

Tato oblast létajících klášterů byla pro svou jedinečnost a přírodní i kulturní význam v roce 1988 zapsána na seznam UNESCO. Některé z klášterů je možné navštívit, ale náš čas je už neúprosný. I tak tu ale trávíme několik hodin na okružní silnici se spoustou vyhlídek.

Když se konečně odtrhneme, je před námi už jen dlouhý dálniční přesun k hranicím s Bulharskem, které začátkem roku vstoupilo i s Rumunskem do Schengenu, a volný průjezd si nemůžeme nechat ujít...

Končíme po 350 km za hranicemi Bulharska, které je návratem do minulosti... rozbité cesty, rozpadlé a opuštěné domy, zanedbaná šedá sídliště. Jako by se tu zastavil čas.

Závěr dne korunuje dost dramatické hledání cesty k místu u řeky, které se ukáže jako zrovna ne moc dobrý nápad. Po deštích je všechno brutálně podmáčené a cesta mezi poli nás pěkně ztrestá, když se bez upozornění změní z asfaltu na traktory rozježděné hluboké koleje, ze kterých nás zachrání jen plyn sešlápnutý až na podlahu.

Pořád to ale není nic proti úplnému závěru, kdy se před námi cesta ztratí úplně a my nechtěně, v domnění, že máme pod koly trávu, jen tak tak projedeme pastvinou s hlubokým blátem, rozdupaným na kaši stovkami kopýtek početného stáda ovcí. Ten večer u nás stáli opravdu všichni svatí a my se dokázali vyhrabat na pevný podklad ztracené cesty.