13. DEN

Vyjíždíme opět celkem brzy ráno, abychom měli dostatek času na jednu z největších perel a lákadel Tenerife – na PN Teide. Dominuje mu nejvyšší hora Španělska - Pico del Teide (3715 m. n. m.), která je zároveň i nejvyšším bodem v celém Atlantském oceánu. NP Teide má rozlohu 190 km² (9,3% celého ostrova), začíná v nadmořské výšce 2 000 m a roku 2007 byl zařazen mezi krásy UNESCO. Vulkán je stále aktivní a naposledy pořádně bouchl v roce 1909. Původně jsme měli v plánu dostat se i na tento nejvyšší bod, ale potřebné permity jsou rozebrané dlouho dopředu.

Další z nápadů, které jsme přehodnotili, byl několikadenní trek… hlavní komplikací byl náš zlikvidovaný stan, který schnouce bez dozoru, strávil větrný den bezuzdným popojížděním po terase, čímž si vytvořil několikacentimetrové prodřeniny a nám pak (vzhledem k jeho ceně a pouhým pár dnům v praxi) šrám na srdci i peněžence. Poznámka na okraj: stan už máme č. 2 a původní plachta byla rozstřihána a přešita na outdoorové nepromokavé cestovní pytle a pytlíky.

Park okolo slavné sopky je těžko popsatelný a podobný typ krajiny jsme viděli (z logiky věci) jen okolo Vesuvu. První, co člověka napadne je, že takhle nějak to musí vypadat na Marsu. Kamenné pláně střídají pláně písčité, všude jsou rozházené hromady kamenů a roztodivné tvary skal všech možných barev a odstínů. To celé se střídá s uhelně černou lávou, ze které se sem tam prodere na svět malá, zelená kytička. Je to krásné a zajímavé, ale upřímně… trek na více dní by tu byl na palici. Přece jen na kempování máme raději šťavnatější krajinné typy.

Velkou zvláštností zdejší fauny je Kanárská borovice. Původní druh, který se dokonale přizpůsobil místním podmínkám, kdy časté požáry postihují sluncem rozpálené a vysušené kanárské lesy odnepaměti. Za dlouhá tisíciletí se příroda opakovaným požárům přizpůsobila a Kanárské borovice jsou schopny po požáru obrazit, i když jim oheň sežehne všechno jehličí a spálí povrch kůry. Většina jehličnanů potřebuje pro dýchání jehličí ze čtyř posledních let, a proto se poté, co jim ohoří větší část jehličí, v podstatě udusí. Díky této nesmrtelnosti zdejších borových lesů, tu současný rozsah zalesnění odpovídá téměř stavu, jaký byl před příchodem španělských dobyvatelů.

S pár zastávkami se dostáváme k místu, kde to chceme obejít trošku víc – k oblasti skal vulkanického původu Roques De García. Víc známá je tahle procházka jako okruh okolo Katedrál. A název je celkem trefný. Stezka má asi cca 3 km a kopíruje krásné hejno skalních útvarů. S čím jsme nepočítali, je bohužel brutální počet lidí se stejným nápadem. Všechna místa i parkoviště jsou beznadějně zabraná do poslední skuliny a představa, že ti všichni jsou na té úzké, pár kilometrů dlouhé, pěšince nás odrazuje, i kdyby se ta skulina nakonec objevila.

Rozhodujeme se tedy plány pootočit a zajet na pobřeží do městečka Puerto De la Cruz. Ukáže se to jako celkem dobrý nápad. Cestou zastavujeme u jedné skalní zajímavosti s názvem Kamenná růže. Je to zvláštně vypadající skála, která se geologickým tlakem před miliony let, zformovala do spirály připomínající květ.

Městečko si procházíme v jeho nejstarší části okolo přístavu. Dá se tu koupat přímo na malé plážičce se sochou krásné rybářky, nebo jsou o kus dál i známé skalní bazénky Lago Martiánez. Nedaleko přístavu obsazujeme stolek v kavárně s výhledem na karavanu drátěných velbloudů a dáváme si výborné kafe. Městečko by mělo být známé i pěknými graffiti, ale jediné objevujeme jen nedaleko parkoviště, kde stojíme.

Pomalu se vracíme nahoru do hor a doufáme, že všichni už jsou pryč. A taky, že jo. Je už po páté a akorát pro nás se chystá „Zlatá hodinka“, tolik oblíbená všemi fotografy. Vyrážíme na okruh, který je sice tak na hodinu, ale to by právě nesměla být ta nejhezčí neskutečně barevná část dne. Fotíme jako blázni, každých pár metrů je jiný (ještě hezčí a fotogeničtější) pohled na zabarvené skály. Sváča okruh proběhl na čas a naštěstí si vzal do auta práci na PC.

Čas a blížící se tma zrychluje nakonec i nás, skály mění barvu ze zářivě oranžové na krvavě rudou a začínají se pomalu nořit do soumraku. I ten je ale překrásný a nebe s Pico del Teide na horizontu má duhově růžovofialové barvy. Že to není Photoshop těžko někdo uvěří. K autu se dostáváme skoro za tmy a cesta přes velkou část parku, dolů k moři, je už černo černá. Zase máme za sebou moc pěkný den a zítra je už před námi úplný závěr a třešnička na dortu – jedeme na papoušky!