7. REPORT

Ráno nás konečně po dvou dnech neskutečných slejváků budí sluníčko. Předpověď počasí sedí úplně přesně. Stojíme na křižovatce cestiček k moři, ale je to úplně jedno, protože nikde není ani noha. Poprvé za cestu děláme snídani u vysouvacího stolečku a sedíme venku. Sice v tlustých ponožkách, mikinách a na kožíšku, ale venku na sluníčku! A to se počítá.

Až teď ráno je vidět, kudy jsme se včera snažili projet. Všechny toky a lagunky se tu spojily v jedno obrovské jezero sahající téměř až k moři a zatopily všechny příjezdové cesty. Voda sice o něco klesla, ale je vidět, že tyhle deště tak úplně obvyklé asi nebyly.

Celý den objíždíme zbývající dva prsty Chalkidiki a snažíme se najít místa z naší dávné minulosti. Zastavit se dá úplně všude, protože pobřeží Řecka je úplně vylidněné. Má to své výhody – třeba že si můžeme dát oběd na plavčíkovském posedu nad pláží... to by se nám asi v létě nepovedlo.

Rozlitá voda nás ještě párkrát za den potrápí a nejvíc asi večer, když se snažíme za pomoci naší zlomyslné navigace promotat jakousi podmáčenou zahrádkářskou kolonií. Po 100 m couvání úzkou pěšinkou to vzdáváme a pokorně se vracíme na asfalt. Navigace Máňa bude mít odteď zvýšený dohled.

Naproti za mořem se důstojně tyčí zasněžený Olymp a zapadající sluníčko nám opět předvede, co na závěr dne umí. Na okraj výběžku pod Soluní, kde chceme přespat, se nakonec i přes obří louže dostaneme, ale od špice, kam už asfalt nevede, nás dělí matka všech louží o velikosti minimálně 50 m, kterou si potmě už netroufneme projet.

Skončili jsme nakonec na plácku u pláže přímo před uzavřeným kempem. Ráno za světla na to mrkneme. U toho výběžku je v moři vrak potopené lodi, který chceme vidět, tak si tam zítra dojdeme pěšky.