8. DEN

Na volném cestování je nejúžasnější jedna věc – člověk nikdy neví, co se stane a co na něho ten den někde bude čekat. Možná právě pro tenhle pocit většina lidí tento způsob toulání tak miluje. Alespoň my tedy rozhodně. Tenhle den, o kterém budu psát, je toho zářným příkladem... 

Ráno se po klasickém ranním snídaňovém rituálu „s kafem na sluníčku“ vydáváme dál. Kluci trošku blbnou a málem to dopadne tak, že oba nezávisle na sobě zapadnou do zrádně měkkého terénu rozježděného od traktoru. No nic… my – rozumnější zbytek naší výpravy – se dobře bavíme. Sjíždíme po silnici s výhledem přímo na Bjelašnicu a naprostou nedostupnost hory si potvrzujeme podrobným zkoumáním dalekohledem. Cesta nahoru je úplně pod sněhem. 

Vjíždíme do údolí vedoucího směrem na Rakitnicu a právě tady to přijde! Dostáváme se do nádherného pohoří Visočica, jehož středem se kroutí mezi vysokými horami naše silnička jako zacuchaná tkanička od tenisky. Ostré a holé špičky skal lemují louky plné rozkvetlých růžovofialových krokusů. Okamžitě oblast dostává interní název „Krokusové hory“. 

Víte, že krokus je šafrán? Šafrán, který je nejdražším a nejvzácnějším kořením na světě, říká se mu „červené zlato“ a u nás má i své přísloví – když je něčeho hodně málo – „je toho jako šafránu“. Nádherná a něžná květinka, která se prodere na sluníčko mezi prvními, má tady v téhle oblasti barvu od růžové až po fialkovou a roste dokonce i u nás. Je to moc vzácná kytička a za šafránovou velmoc je považován Írán. Ale daří se mu i v Afghánistánu, Kašmíru nebo Turecku… a také očividně tady na Balkáně. 

Vystřeluju z auta skoro za jízdy, opatrně se mezi jednotlivými kvítky přesouvám hluboko mezi tu nádheru a pomocí značně gymnastických pozic, abych nic nepolámala a nezašlapala, zaplňuji touhle nádhernou podívanou kartu. Martin se také dobře baví a fotí mé rozhodně nepublikovatelné polohy z auta. Je to prostě neuvěřitelné… před zatáčkou jsme neměli ani tušení, co se před námi za okamžik otevře, pak už si to jen naplno užíváme. A to je to, o čem píši hned na začátku a asi marně se vám pomocí písmen snažím zprostředkovat. 

Tahle nádherná oblast s fialovými koberci má několik kilometrů, ale jsou to vždy jednotlivé úseky. U vesničky Odžaci odbočujeme na malou zapomenutou šotolinu, která je spojnicí přes hory ke Kalinoviku. Doufáme, že bude zkratka průjezdná. Rozkvetlé louky necháváme za námi a pomalu se drkotáme po hodně rozbité a nepoužívané cestě dál. Někde uprostřed přejíždíme zajímavý urbex. Nad řekou tu stojí obloukový železný most a pod ním jsou zbytky zřícené staré silnice… moc zajímavý a fotogenický obrázek. 

V Kalinoviku se rozhodujeme zkusit přejet hory okolo jezera Orlovačko. Je to tam nádherné, i když je nám jasné, že se přes sníh asi do sedla nedostaneme, rozhodujeme se tuhle vysoce pravděpodobnou jednosměrnou akci podstoupit. A je to přesně, jak čekáme. Dostáváme se k jezeru a dál ani ťuk. David to ještě zkouší o kus vyjet, ale je to marná snaha, sněhu je tu opravdu moc. Není se co divit, jsme vysoko a okolní hory mají ke dvěma tisícům metrů. Trošku nás znejistí delší dobu hluchá vysílačka, ale nakonec se David z těch závějí ve zdraví vrací k nám dolů na louku. 

Zajíždíme tedy alespoň k jezeru a vzpomínáme, jak jsme minulý rok smutně zůstali stát nahoře, protože s Matyldou bychom to nikdy nevyjeli zpět nahoru. Teď je to brnkačka. Místo si přímo žádá o skupinovou fotku, a tak chvíli blbneme s pózováním. Tohle místo patří také rozhodně mezi ta naprosto TOP z celé cesty. Nad oválným jezerem se zelenomodrou vodou se tyčí nádherné hory, teď i místy zasněžené, a okolo jsou zase ty neuvěřitelně rozkvetlé louky. 

Tisíce růžových kvítků deroucích se ze splihlé staré trávy, která byla ještě nedávno umáčklá pod metry sněhu. Je tu ale i nepočítaně dalších jarních kytiček – petrklíče, sasanky, modřence, hyacinty a další, které vůbec neznám. Je už po páté odpoledne a my bychom, kvůli zítřejšímu slibovanému dešti, ještě rádi projeli přes planiny Zelengora. 

Bohužel už je zataženo a stmívá se, takže tentokrát je tahle jindy tak krásná oblast smutná a poznamenaná šedou oblohou. Protože je to ale skutečně nádherný úsek cesty, dám sem pár fotek z naší minulé návštěvy, kdy jsme tu vychytali krásné počasí v dobrém čase. Pro inspiraci, že sem opravdu stojí za to vyjet. 

Večer máme problémy s vhodným místem, protože to, kde jsme zamýšleli přespat, je jakýmsi nedopatřením (v naší hlavě) o 100 km dál… i to se stává. Setmělou cestou sjíždíme až skoro k městečku v údolí a pořád se nám nedaří narazit na vhodnou odbočku, kde se schováme. Vracíme se zpět nahoru na planiny a několik km nám před auty utíká černý kůň, protože ani jemu se nedaří odbočit někam do postranních srázů. Navíc má moc ošklivou obrovskou ránu na boku… skoro bychom to tipli na setkání s nějakým medvědem. 

Nakonec, až za úplné tmy, odbočujeme na celkem drsnou kamenitou cestu a doufáme, že najdeme aspoň maličký rovný plácek, kam se vejdou dvě unavené Toyotky. Máme štěstí, o kousek výš přeskakujeme obrovské šutry mimo cestu a uvelebujeme se mezi nimi v jakžtakž rovné poloze na přespání. Dnešní den se vážně povedl.