Embedded Files
KAŇON OSUMI - ÇOROVODË – PËRMET (*FW52)
Naše ráno na planině naproti bektašskému klášteru provází neustávající rytmus bubnů a slavnosti stále bez přestání jedou dál. Je nádherný jasný slunečný den a v dálce je krásně vidět špička hory, na kterou jsme se včera vyškrábali. Pomalu balíme auto a ani trošku se nám odtud nechce odjet. Bohužel nám do konce téhle letošní divoké výpravy zbývají už jen 4 dny, a tak se posunout musíme.
Sjíždíme na druhou stranu pohoří, kde bychom se měli dostat na asfalt a posunout se směrem ke Çorovodë, kde bude začínat další vyhlédnutá trasa. Proti nám se šotolinou šplhá stále spousta aut, a tak je cesta dolů ve znamení jednoho velkého prachového oblaku. Opět nám padá sanice při pohledu do dálky, kde si na hraně hory zase poklidně parkuje karavan... to jsou vážně draci, ti karavanisté!
Při sjezdu míjíme pěknou kruhovou modlitebnu Gjurma e Abaz Aliut – poutní zastávku pro všechny věřící bektašity. Ráda si vyhledávám staré příběhy o podobných místech a i k tomuhle se jeden váže – podle legendy se sv. Abaz Ali během války mezi šíity a sunnity na Blízkém východě v Gabale v noci vrátil na horu Tomorri, aby si tu odpočinul. Právě na tomto místě se dotkl země, zanechal tu svou hůl a stopy koně na skále, no a později tu vznikla na jeho památku tahle stavba.
Dole pod kopci se napojujeme na asfalt a zrychleným přesunem se dostáváme ke Çorovodë. Trasu jedeme v obráceném směru a počítáme s nenáročnou cestou (to se však docela drsně pleteme). Vlastně tenhle celý den je nějaký začarovaný... Nejdříve se naprosto nepochopitelně (a rozhodně víc, než je zdrávo) motáme přes maličké městečko Çorovodë, abychom z něho i přesto vyjeli úplně blbým směrem a po špatné straně řeky se po 5 km zasekli u domku, kde cesta končí.
Nakonec se i tahle zajížďka ale ukáže přínosná díky krásnému výhledu na kaňon, který je jinak od silnice (bez vlastnictví dronu) očím většinou úplně skrytý. Řeka se tu za miliony let prokousala skalním masivem do nevídané hloubky! Nejkrásnější část by měla být nad městem, ve směru na Gjerbes. Na jednu stranu se tu táhne čtyřkilometrový kaňon Gradec, který je místy zúžený na pouhý metr a půl šířky a na jeho dně jsou rozeseté bunkry. Bohužel tuhle lákavou zajížďku jsme už neměli čas uskutečnit.
Na opačnou stranu se táhne kaňon Osumi, lemující kolmými skalami stejnojmennou řeku. Okolo tohoto hlubokého zemského vrypu jedeme a i tenhle úsek stojí za to – skalní stěny jsou tu až 50 m vysoké, zatímco šířka je někde jen pouhých 5 m. V jednom místě je malá vyhlídková plošina s jeskyní Nevěsty, odkud je krásně vidět monumentálnost kaňonu, který je jinak ze silnice většinu cesty velmi špatně vidět. K této jeskyni s podivným názvem se váže také jedna hezká legenda:
"Na hraně kaňonu nad řekou Osumi se nachází úzká průrva, hluboká 7–8 metrů o průměru asi 2 m. Toto místo má zvláštní historii spojenou se starým příběhem. Nevěstě, nucené dodržovat staré tradice, bylo přikázáno vdát se proti její vůli. Strážci ji vedli do vesnice budoucího manžela, a když dorazili na místo vzdálené na dohled od ní, nevěsta je prosila: „Vedete mne k tomuto muži proti mé vůli“, avšak nikdo jí neodpověděl. Nešťastná nevěsta se tedy modlila k Bohu a při pohledu na hluboký kaňon řekla: „Otevři se, skálo, a zachraň mě před mým utrpením.“ Skála poslechla a před nevěstou se objevila hluboká a úzká dutina. Nevěsta seskočila ze svého koně a do černé hlubiny jeskyně se ukryla. Její strážci se tak vrátili do vesnice bez ní. Později se místo začalo nazývat Dírou nevěsty a legenda žila dál jako poutní místo pro nevěsty toužící po dítěti. Ženy místo začaly navštěvovat a věřily, že jim jeskyně pomůže stejně, jako kdysi pomohla nešťastné nevěstě. Vstupovaly do díry s oblečením naruby, uvnitř se svlékly a šaty si oblékly správně. Po tomto rituálu se vracely v klidu do svých domovů a věděly, že jejich přání bude splněno."
Jedeme celou dobu po pěkné nové silnici až k mostu, kde odbočujeme na rozbitou hliněnou cestu. Kdo tuhle zkratku pojedete, tak bacha! Informace z průvodce jsou staré 10 let a popisovaná obtížnost „lehká šotolina“ už dávno neplatí!!! Tahle malá nepříjemnost by jindy byla jen jednou z mnoha obvyklých a očekávaných peripetií patřících ke každé trase tohoto typu. A jak by přišla, tak by i odešla. Jenže tenhle den se spojilo dohromady víc proměnných, a tak nás to trošku dohnalo
☠ Z auta se nám opět začíná ozývat jakýsi zlověstný a neznámý Toyotí zvuk, nevěstící nic dobrého ☠ cesta překonávající sedlo, popisovaná v průvodci jedinou optimistickou větou „cesta je krásná šotolinka, nic těžkého“, nás drsným způsobem vyvádí z omylu, takže se jen modlíme, ať nám upadne něco nedůležitého pro pohyb vpřed ☠ k tomu všemu se na nás obou už také začíná podepisovat únava z téměř třítýdenního natřásání a naše nervy (snad i slyšitelně) vibrují ☠ Ve vzduchu to nebezpečně jiskří už od rána, a tak stačí jen tyhle výše popisované poslední kapičky, aby se hráz protrhla ☠ Atmosféra v našem „kokpitu“ začíná znatelně houstnout ☠☠☠
Přes sedlo se nakonec přehoupneme až večer – totálně vyšťavení a dole u silnice se KONEČNĚ POŘÁDNĚ ZHÁDÁME… čímž se nádherně celé to celodenní dusno vyvětrá. Naštěstí, o co je u nás „výměna názorů“ bouřlivější, o to rychleji je to pryč. Tohle všechno bych si samozřejmě mohla nechat pro sebe, ale ono se holt děje i toto a na třítýdenní, celkem náročné cestě se taková jedna Itálie prostě dá očekávat. No, ne snad?!
Každopádně v důsledku těchto okolností přehodnocujeme další plány, rušíme jednu z naplánovaných tras a ordinujeme si povinný válecí den, abychom si odpočinuli. Míříme nad městečko Leskovik, kde vím, že vede přes opuštěné borové lesy cesta a určitě tam někde najdeme pěkné místečko pro naši psychickou rekonvalescenci.
Bohužel ještě chybí třešnička na ten dnešní dort a u města Përmet se po ujetí jednoho kilometru po asfaltu ozývá rána jako z děla a nám se vedle motoru houpe úplně urvaná klimatizace... tisícovka nám doslova vysyčí během pár vteřin dopryč a my přemýšlíme, co dalšího nám ještě může z toho auta vypadnout.
Do lesů za Leskovikem se dostáváme až za úplné tmy, takže hledání vhodného místa není jednoduché. Konečně ale můžeme alespoň plně ocenit a využít naši novou světelnou rampu. Na druhý pokus zajíždíme po malé lesní cestě dál od silnice. Stavíme auto na jakémsi prostranství mezi stromy a jdeme spát. Ráno zjišťujeme, že lepší místečko jsme si přát ani nemohli.
Přesouváme se jen o pár metrů dál pod stromy, abychom byli celý den schovaní ve stínu, a jako první ze všeho zavěšujeme hamaku – KONEČNĚ! Celý další den se pak s neskutečným požitkem až do večera jen válíme → čteme → spíme → jíme. Dokonce je tu nečekaně i 4G, takže mám možnost konečně dát dohromady pár příspěvků z cesty. Jsem tak jako pokaždé zase už skoro týden ve skluzu, a tak se to hodí. Martin mezitím stahuje a zálohuje fotky do PC. Tenhle prokrastinační den nám dost slušně dobil baterky na naši poslední trasu a rychle se blížící dlouhý přejezd domů.
Google Sites
Report abuse