17. REPORT

Naštěstí se přes hory dostáváme a za tmy okolo osmé hodiny zastavujeme u našeho ubytka v horském městě Ifran. A tím začíná další díl „No to je k posrání“. Vybíráme na cestách hodně přes Booking a máme většinou dobré zkušenosti... zejména v Asii... jenže my nejsme v Asii, ale jsme v Africe.

Po dlouhém hledání se dostáváme k bytu v obytném bloku a otevírá nám malý sympatický pán. Za ním se usmívá stejně sympatická paní v župánku, kteří mají v rohu za dveřmi předsíňky televizi a malý gauček... a budou tu s námi, protože tu bydlí. Včetně usmívajícího se sympatického syna.

Nás odvádí vedle za závěs, kde jsou podél stěn zastlané postele a uprostřed velký kulatý stůl. Pouští bombu s topením a pořád se usmívají, zatímco my jsme na prášky. Malý pokojík s koupelnou to tedy nebude. Jdeme si dolů pro věci a u auta nakonec posíláme zbabělou omluvnou zprávu a jedeme hledat jinam.

Nacházíme ubytko o 26 km dál, v domě, kde budeme mít pokoj sami pro sebe, a po potvrzení vyrážíme. Na místě jsme okolo 22 h a začíná dnešní třetí díl našeho, výše jmenovaného, seriálu. U domu jsou otevřená vrátka, ale žádná cedulka s názvem ani zvonek. Na zprávu žádná reakce. V dešti obcházíme mrtvou ulici a já nakonec buším na jedny dveře a modlím se, abychom byli podle navigace správně. Čísla na domech tu totiž taky nevedou.

Za chvilku se objevuje překvapený chlapík, který mluví naštěstí francouzsky a nám funguje překladač. Dlouze s někým volá (matkou) a pak vysvětluje, že matka je taky překvapená... to začíná fakt dobře...

Nakonec nás ale odvádí do patra prázdného domu a zběsile hledá ručníky a toaleťák. Pořád se omlouvá, že je tu taky jen náhodou na návštěvě a vůbec neví, kde a co tu je. Není tu nic, podle mě se ten byt ještě nepřestal rekonstruovat, ale situace se začíná měnit v celkem dobrou komedii. Dává z jejich bytu topení a tlusté deky, protože je jako teď všude tady v Maroku šílená kosa. Odhadujeme, že v domě jsou tak 3 stupně. Nakonec se loučíme a my zůstáváme v tom podivném bytečku sami.

Je to tu očividně nové, něco není dodělané a něco dodělané už asi nikdy nebude. Nechceme být rejpalové, ale je to masakr, jak to někdo brutálně celé zfušoval! Martin obchází s otevřenou pusou byt a má tendenci to opravovat...

Vrchní skříňky v kuchyni jsou seřízlé přesně podle šikmého stropu, takže nejdou otevírat, každá je viditelně jinak velká, a přestože jsou desky z krásného pohledového lamina, někdo je na prasáka svrtal šrouby. Lišty na otevírání jsou bez začištění prostě ufiknuté flexou, taky bez ohledu na šířku dvířek... podle míry bajočko. Navíc je na dvířka narvali přes ochranné igelity, takže už to nikdy nikdo nesundá.

Šuplata nejdou otevírat a jsou buď zkřížená, nebo vypadávají. Jsou tu ale skleničky a talíře, tak si máme aspoň na co dát cestou koupenou pizzu. A dokonce si ji i můžeme ohřát v troubě. Horší je to s kafem, protože bombu sice najdeme, ale je prázdná, takže hořáky nefungují. Je tu ale malá kovová džezva, takže vodu ohřejeme aspoň v té troubě, která nám i trochu zároveň zatopí.

Dvakrát sice pošleme celý dům do tmy, protože trouba + topení jsou moc, ale nakonec máme horké kafe i relativně zateplený pokojík. Dnes to byl vážně náročný den. Asi nejnáročnější druhý svátek vánoční v našem životě!