9. REPORT

Tenhle příspěvek má dvě části (večer a druhý den), protože se toho na téhle etapě stalo hodně a je to trasa, co nás nejvíc dostala… a také patřičně vyděsila. 

1. ČÁST

Tahle trasa nemá kvůli své poloze úplně nejlepší pověst a spadá do oblasti, ve které se nedoporučuje z bezpečnostních důvodů přespávat. Vede v hodně odlehlé části hor, těsně podél Kosova, kde prý mají místní nebezpečné separatistické postoje. Nás však svým popisem naopak jednoznačně nalákala a ještě netušíme, že nám málem ukončí cestu z úplně jiných důvodů.

Najíždíme na trasu až pozdě odpoledne, po našem rozloučení s Davidem, Jenkou a Inuškou, kteří míří po dálnici k moři, a tak se začne brzy stmívat. Během chvilky nás cesta ostrými serpentinami vysekanými ve skále vyvede nad údolí s řekou na jeho dně a vhodná místa na spaní zmizí. Na protějších strmých kopcích jsou maličké vesničky s minarety a cesty k nim připomínají ze všeho nejvíc zašněrované tkaničky v teniskách. Začíná pomalu padat tma a my pomalu projíždíme postupně dvě miniaturní (10–15 domů?) a na první pohled opravdu chudičké vesničky jako z minulého století. 

Vzbuzujeme hodně překvapení, ale lidé na úsměv a zamávání odpovídají stejným způsobem. Jediní, kdo tu jsou opravdu divní a netváří se ani trošku přátelsky, jsou většinou staří chlapi. Když se nám přímo na „křižovatce“ uprostřed vesnice načítá navigace, je u nás během chvíle spousta lidí, hlavně dětí a mladých, aby nás pozdravili, poradili a hlavně se zeptali, kdo jsme, odkud jsme a kam jedeme. Pro milovníky papírových map (kam spadám i já) – tady se s nimi absolutně nechytíte a navigace s jasnou polohou je to jediné, co dokáže člověka přes hory dostat... když je ovšem signál a ona se načte. 

Hned za vesnicí se dostáváme do hodně špatné situace... asi nejnebezpečnější z celé cesty a možná i vůbec, co jsme kdy zažili... Při vyhýbání se dvěma osobákům na uzounké šotolině najíždíme do šikmého svahu víc, než je zdrávo, a těžká bedna na střeše v kombinaci s podhuštěnými koly udělá své! Ve vteřině se začínáme překlápět na bok... 

Martin v podstatě stojí na prahu svých dveří a zároveň leží na mém sedadle, zatímco já venku z auta visím celou svou vahou na dveřích a snažím se auto stáhnout zpět na všechna čtyři kola – to je celkem směšná představa, mých 63 kg versus Toniččiných 3,5 t, ale ta změna těžiště nás očividně přesto zachránila, a tak „jenom“ levitujeme na těch dvou zbývajících kolech. Naštěstí chlapi v protijedoucích autech naši situaci okamžitě pochopili, pět jich vyskákalo a bleskurychle se zavěsili ke mně... a to nás dostalo z nejhoršího. Martin mohl v tu chvíli dosáhnout ke spojce a opatrně sjet do bezpečí roviny. 

Nevím, jak vy reagujete PO stresové zátěži, ale já se sotva udržela na nohou, jak jsem se klepala. Odnesli jsme si drsně nabytou, leč opravdu hodně poučnou zkušenost. Dopadlo to dobře a už propříště známe limity auta... a také jeho Achillovu patu – překvapivě lehce se to dá překotit do strany. Hodně jsme také změnili pohled na místní lidi, kteří se nám tak snažili pomoct a doslova nám zachránili prdel ❤ Máme toho po tom zážitku plné brejle, už je úplná tma a ta děsivá chvíle se nám pořád před očima vytrvale vrací a přehrává znovu a znovu. 

Zajíždíme po nenápadné cestě, vedoucí dle vrstevnic v mapě, na rozlehlý vršek kopce, kde pod pár stromy zastavujeme. Když se ujistíme, že jsme bezpečně schovaní za horizontem, vypínáme motor. I přesto raději moc nesvítíme, děláme rychlou večeři a padáme do bezvědomí. Dnešní závěr večera byl hodně vyčerpávající. Z krásně osvětlené vesničky pod námi zní hudba podobná té arabské a velmi rychle nás uspává... pokračování v dalším reportu číslo 9.