17. REPORT

Je před námi posledníden před naším návratem a po naordinované pauze jsme jako znovuzrození. Projíždíme podél řeckých hranic na sever Albánie směrem k hraničním jezerům a čekají nás poslední tři místa zastavení. První – neplánované – je ve vesničce Borovë. Stojí tu jakýsi zajímavý památník s hřbitovem, který jsem zaregistrovala už při minulé cestě. Ale teprve letos, po menším pátrání v průvodci, nacházíme o tomto místě více informací, jak se dalo čekat, ne úplně veselých. 

Borovë je velmi podobné svým osudem našim Lidicím. Němci tu 9. 7. 1943 zmasakrovali 107 místních obyvatel – zejména žen, dětí a starých lidí. Nacisté se tím pomstili albánským partyzánům, kteří je nedaleko od tohoto místa napadli, když mířili do Řecka. 

Pokračujeme do Korçë – chladného horského městečka ve výšce 850 m n. m., kterému se přezdívá Paříž Albánie a je považováno za nejkulturnější a nejcivilizovanější město v zemi. Ve městě jsou divadla, galerie, muzea a školy. Je tu mimo jiné také krásná široká pěší zóna a nádherná pravoslavná katedrála Vzkříšení Krista. Co nás ale celkem zaujme a udiví, je zastoupení tří neustále se střídajících „podniků“ / zubařů / prodejen mobilů / servisů PC. A to tak, že v jedné ulici jsou i 4 zubaři! Tady se snad každý specializuje na jeden zub. 

Procházíme si městečko směrem ke katedrále, na pěší zóně si dáváme kebab a naše oblíbené pivo Tirana. Poblíž auta dokupujeme burek s chlebem a posouváme se k poslednímu cíli této naší cesty. Tím je trasa č. 45 s výjezdem na Guri i Cjapit, která by měla být důstojným završením naší albánské cesty.