Laos 2017

TŘETÍ CESTA DO ASIE

V Laosu jsme strávili nejvíc času a procestovali všechna zajímavá místa našeho dlouhého itineráře – Bolavenskou planinu jsme celou objeli na motorkách, navštívili několik vodopádů a jeden khmerský chrám, typický spíše pro Kambodžu. Přesunuli jsme se poté úplně na jih země, kde přímo na Mekongu leží říční souostroví Tisíc ostrovů. Na ostrově Don Det jsme oslavili Vánoce a celé okolí i se sousedním ostrovem Don Khon projezdili na kolech s košíčkem.

Pak jsme se posunuli směrem na sever do střední části k Thakheku, kde je spousta krásných jeskyní, a měli jsme tu proto naplánovaný několikadenní okruh na motorkách. Prozkoumali jsme jeskynní chrámy, projeli na loďce nejdelší jeskyni se 7km podzemní řekou a žasli nad jeskyní s výškou a šířkou přes 100 m. Právě tady nás poprvé zaskočila poměrně velká zima. Laos je hornatý a některé jeho části leží poměrně vysoko, takže v zimní sezóně je prostě zima. Doplnili jsme výbavu o rukavice a v několika vrstvách to nakonec zvládli.

Z Thakheku jsme cestovali dál na sever do městečka Paksan v nákladním prostoru busu na pytlích rýže a dál přes vysoké hory pokračovali na tajemnou Planinu džbánů nedaleko Phonsavanu. I tady jsme docela mrzli a na motorce jezdili nejdřív z nouze navlečení do igelitky a nakonec v pončech, která sice neohřála, ale alespoň neprofoukla. Planina džbánů je moc krásné místo, o kterém se toho kupodivu moc neví. Archeologické výzkumy se tu teprve rozbíhají, protože právě tato oblast je z celého Laosu nejvíce zaminovaná z dob Tajné války. Miny tu denně likvidují neziskové organizace a je naprosto nezbytné držet se na pěšinách v koridoru bezpečí které označují nabílené kameny. Poměrně uklidňující jsou vsude se pasoucí krávy... ty by letěly první.

Z Phonsavanu jsme se po 10 h jízdy opět přehoupli přes vysoké hory do krásného městečka Luang Prabang. Je to další z míst, která patří mezi naše oblíbená a rádi se tam vracíme. Městečko je plné krásné koloniální architektury, jezdí se po něm nejvíce na kolech s košíčky a všude jsou otevřené voňavé pekárny plné baget. Laos byl totiž v 19. století významnou součástí francouzské koloniální říše v JV Asii a právě tady jsou tyto stopy času nejvíce vidět.

V okolí je toho spousta k vidění, a tak jsme tu na motorkách objeli všechna zajímavá místa – místní tkalcovské řemeslné vesničky, nádherné vodopády nebo sloní záchranné stanice, které jsou právě tady z celé země nejlepší. Ve městě je také spousta krásných buddhistických chrámů. V Laosu žije velice pestrá paleta různých etnik horských kmenů, a tak je radost sledovat barevnost a různorodost krojů, ve kterých tu lidé stále často chodí. Nejčastěji je možné se s tím setkat právě na každodenních večerních trzích, na které se sjíždějí místní řemeslníci z širokého okolí.

Po úžasných třech dnech, které jsme strávili létáním na jedněch z nejvyšších ziplinů na světě, po dvou nocích ve stromových domech vysokých jako 12patrové domy, jsme se z nádherné laoské džungle přesunuli přes nedaleké hranice na sever Thajska, do horského městečka Chiang Mai. Procourali jsme místa, která máme rádi, užili si thajské masáže, zamířili do místní ZOO na vzácné pandy a samozřejmě projeli na motorkách okolí. Hlavně tedy sloní záchranné stanice, které jsou právě tady nejkrásnější.

V horách jsme pobyli jen 3 dny a pak se letecky přesunuli na úplný jih Thajska, kde v Andamanském moři leží zapomenutý ráj maličkého ostrůvku Ko Bulon. Není tam nic… jen rozkvetlá džungle, nádherné moře a pár malých resortů s bungalovy. Nic pro lidi, kteří hledají zábavu a rušný noční život. Elektřina tu běží často jen část dne, hotely, obchody ani promenády byste tu hledali marně.

Na tomhle ostrově je jen jedna vesnice mořských cikánů živících se rybolovem, jedna maličká mešitka, jedna policejní budka a jedna maličká škola. Nejsou tu silnice, a tedy ani auta, není tu molo, ale z lodi se vystupuje do moře. Bydlí se tu v chatkách různé průhlednosti a je tu jen jedna hospůdka a jedno rastamanské barové doupě. Na ostrově žijí tak jako všude varani, ale tady jsou tak nějak lidem blíž, a když se jde potmě do chatičky, je dobré koukat ve vlastním zájmu pod nohy. Je tu spousta ptáků a barevných motýlů a také dalších vícenohatých tvorů, jejichž existenci sebezáchovně vytěsňuji.

Dají se tu půjčit kajaky a přesně to jsme udělali. Ostrov je tak maličký, že se dá během dne v pohodě celý objet. Pro nás všechny byl nezapomenutelný zážitek setkání s obrovskou nádhernou medúzou, která si oblíbila naše loďky, a my tak měli možnost si ji pěkně zblízka prohlédnout. Její rozměry, chvílemi se blížící téměř metru, byly naprosto impozantní.

Na ostrůvek se nedá jet v letním období, kdy jsou monzuny a Andamanské moře je rozbouřené. Cesta je sem dlouhá a nepohodlná, a to zaručuje místní zenovou atmosféru, která se snad ani v budoucnosti nezmění. Po týdnu na ostrově, kdy jsme konečně po celém měsíci jen plnými doušky odpočívali, přišel čas loučení. Tohle místo se neopouští snadno a vlastně neznám jiné místo, kde bych odjezd vždy pravidelně pořádně obrečela.

V Bangkoku už trávíme jen poslední dva dny před odletem a jako vždy je věnujeme zejména jídlu. A také dokoupení oblíbených typicky asijských kousků oblečení, které nám (mně) musí vydržet až do další cesty. Polovina mého šatníku je právě odtud a volné tuniky, košile, šaty nebo kalhoty z jemné slaboučké bavlny, ve kterých se tak krásně cestuje, nikde v Evropě nenacházím.