6. DEN

Ráno vstáváme do deště, který naštěstí ještě dopoledne střídá sluníčko a modrá obloha. Počasí nám zatím přeje víc, než jsme v tomhle jarním období doufali. Po poledni konečně přejíždíme do Bosny a tam pak ke zdaleka viditelnému kopci Vitrenik (1697 m n. m.). Na jeho vrcholu je umístěný další z vysílačů a bude tam i krásný výhled na celé Buško jezero. 

Pod horou je postavený pomník na památku tří českých pilotů SFOR, kteří tu 25. 10. 1998 zahynuli, když se s nimi při návratu na základnu ve Veliké Kladuši zřítil vrtulník. Za vesnicí Jošanica se napojujeme na pěknou šotolinu a podél průzračné říčky se dostáváme na super piknikové místo. Potřebujeme hlavně dobrat vodu a tady teče studánka se silným proudem, kde nebude trvat tak dlouho naplnit nádrže v obou autech. Stojí tu pěkný altán s nedalekým grilovacím místem a hned vedle je petanquová dráha. Očividně je to místními oblíbené místo. Doplňujeme zásoby vody a děláme si tu rovnou i jídlo. 

Cesta se během chvíle o dost horší, začíná se zvedat a my se pomaličku suneme nahoru. Přestože tahle auta zvládnou neuvěřitelné věci, opět nás nedaleko vrcholu zastavuje sníh, se kterým si už neporadí. Severní, zastíněná strana kopce je místy zavátá sněhem až ke dvěma metrům a sluníčku bude trvat ještě nejmíň měsíc, než to tu celé rozpustí. Je to k vzteku, protože vrchol už je vzdušnou čarou jen takový kousek nad námi.

Z místa, kde stojíme, je výhled jen na vedlejší horu s řadou vrtulí a Buško jezero nám proto zůstává skryté na druhé straně hory. Bohužel přesně tahle místa byla za války nejvíce zaminovaná, a tak jít pěšky rovnou kolmo nahoru nepřipadá v úvahu. Vypouštíme drona, stavíme prvního a posledního sněhuláka letošní sezóny a obracíme se zpět do údolí. Náladu nám vylepší (jako vždycky) pořádná louže, kterou si dovedeme pokaždé náležitě užít… jen to chce příště nezapomenout zavřít všechna okýnka – MARTINE ☠ 

V Tomislavgradu David vyhazuje basu piv v autoservisu, kde mu minule jeho majitel dost pomohl s opravou auta, a dostáváme od něho super tip na cestu přes planiny Vran. V papírových mapách tahle cesta není vůbec značená a v telefonu se objevuje teprve až při velkém přiblížení... takže bychom ji sami asi vůbec neobjevili. Nejprve se dostáváme na pohodové krásné šotolinky, ze kterých jsou občasnými průzory mezi stromy vidět zasněžené vrcholky hor. 

A pak to přijde!!! Vyjíždíme na rozlehlé planiny lemované těmi předtím tak stydlivě vykukujícími horami a nám doslova padá čelist – Runjava Glava 1908, Crno brdo 1966, Vranić 1573, Divič 1842, Mali Vran 1961, Veliki Vran 2074, Mali Vilinac 1996, Veliki Vilinac 2113… prostě PECKA! Tahle nečekaná zkratka přes hory je zatím asi to nejhezčí z celé dosavadní cesty. Přes jediné obydlené místo na planinách, čítající jen pár domků, se napojujeme na silničku, kterou už známe z loňska. 

Protože to časově akorát tak vychází, chceme na nedalekém místě přespat. Do trasy se nám ale zase staví sníh a i přes naši zarputilou snahu ho zdolat nad námi snadno vítězí. Dokonce 2:0, protože tentokrát nejen že se nedá projet, ale ještě nám ani nechce povolit ústup, takže přichází na řadu i naviják. Trošku nám to rozhodilo plány, protože musíme pokračovat opačně, než jsme původně chtěli. 

I tímhle směrem ale známe moc pěkné místečko na spaní… jen je to o dost dál, a tak stavíme až pozdě a za hluboké tmy. Každopádně místo má úžasné genius loci a vlastně jsme rádi, že se na něj znovu podíváme. Naposledy jsme tudy jeli za slunečného dne a spát tu je výzva 👻 Je to totiž malý hřbitov s krásnou a smutnou sochou mladičké dívky, schovaný uprostřed lesů, s názvem Divin grob. Ale o tom zase až v dalším příspěvku.