10. DEN

Budíme se zas do krásného slunečného dne a mraky jsou fuč. Dnes nás konečně čeká moře. Ještě předtím, než se skulíme na pobřeží, zajíždíme po fungl nové silnici k vrcholu v NP Lovćen a platíme vstup do parku 2 eura. Nová silnice kolem dokola NP znamená lehce dostupný turistický cíl, navíc pokud je tak blízko od moře. Bohužel se nepleteme. Na konci jednosměrné cesty stojí podél silnice tolik aut, že máme celkem problém najít flíček, kam bychom se vtěsnali. Před lety jsme tu byli úplně sami… 

Nahoru vedou nekonečné schody, naštěstí tunelem vytesaným do skály, takže v chládku a stínu. Mimo krásný výhled na rozlehlé pohoří Lovćenu je tu i Njegošovo mauzoleum, kam je možné se po zaplacení vstupného podívat. Tam jsme už ale kdysi byli, a tak se nezdržujeme a míříme rovnou na nejvyšší bod, kde je vyhlídka. I když je dnes sluníčko, tak na obloze visí nízko položené mraky a výhled je proto dost omezený. I tak to má ale své kouzlo. Právě odtud mám svou oblíbenou profilovku. 

Cestou dolů se rozdělujeme, protože se zdržujeme s focením, a až u auta zjišťujeme, že Jenka s Davidem objevili starou cestu, o které jsme vůbec nevěděli. Docela nás mrzí, že jsme si jí také nevšimli. Vede mimo tunel a byla to původní cesta ještě předtím, než postavili schody uvnitř skály. Projíždíme parkem a nestačíme zírat, jak moc se to tu změnilo. Podél nových cest stojí hotely, spousta chat i kempů. Divočina a opuštěnost tohoto místa úplně zmizela. 

Sjíždíme dolů k moři u Petrovacu, kde za městečkem zůstáváme na pár hodin na pláži. Většina naší skupinky neodolá a i přes celkem studené moře se koupe. Nakonec se tu povalujeme asi od dvou do šesti. Pláž je téměř prázdná a stojí tu jen pár aut. Vypadá to tu jako místo nějakého dávno opuštěného kempu a určitě by se tu dalo i celkem dobře spát. To ale neplánujeme, protože je moc brzy a nás ještě čeká pár míst, která chceme vidět. 

Posouváme se jen o kousek dál k notoricky známému místu pobřeží Černé Hory – k ostrůvku Svatý Stefan. V sezoně jsou tahle místa pekelně provařená, ale teď na jaře je to paráda a žádné davy nás ani tu nepronásledují. Ostrov je vlastně hotelový komplex a za lávkou, která ho spojuje s pevninou, se platí vstup. Teď je ale ostrůvek bohužel uzavřený. Procházíme proto jen po promenádě až na její konec, odkud je na ostrov hezký výhled, a jedeme dál. 

Poslední dnešní štací je Budva, kterou si záměrně necháváme až na konec. Tady to vypadá už jako v plné sezóně a nějak si nedovedu představit, jak to tu funguje, když opravdu nastanou prázdniny. Je tu spousta lidí, nacvaklá parkoviště do posledního místečka a máme celkem problém někde zastavit. Později zjišťujeme, že tu zítra začíná jakýsi karneval, a je jasno. Staré město je krásné a stojí rozhodně za návštěvu. Na můj vkus je tu sice příliš stánků s hadry, sklem a dalšími nezbytnými lapači peněz a prachu, ale dá se tomu uniknout a ponořit se hlouběji do odlehlejších kamenných uliček. 

Zatímco Kotor změny moc nepoznamenaly, Budva je už někde jinde. Je příliš krásná a lákavá pro turisty a dá se pochopit, že jim tu místní jdou naproti. Nám zbyly krásné vzpomínky na to, jak jsme ji zažili dřív. V jedné ze zastrčených hospůdek si dáváme dobrou véču a pak už se vydáváme hledat dnešní poslední tulácké místo na spaní. Zítra už se to nebude počítat – to nastává smutná návratová cesta. Po konzultaci s Mapy.cz a detailně přiblíženým pobřežím zadávám do navigace poslední GPS. Spát budeme jen kousíček za Budvou, kde nám to ukazuje místečko u moře, kde by se snad dalo zastavit. 

Jak po příjezdu zjišťujeme, je to soukromá pláž s přírodním parkovištěm a zázemím – zavřená – což nás paradoxně velmi uspokojuje… Chlapík nás pouští za bránu na maličký plácek, že tu můžeme klidně přespat. Zadara. Děkujeme mu českým pivkem, přesně pro tyto situace pečlivě chráněným a pro Martina zapovězeným (někdy je to ubránit fuška!). Stojíme hned u moře a přímo naproti nám září do noci krásně osvětlená Budva. Další den je u konce.