SOBOTA

Ráno nás budí ty nejkrásnější zvuky lesa, které jsou určené jen pro uši těch, co v něm spí. Zatímco v noci bylo v lese ticho jako v kostele a nikde se nic ani nešustlo, tak od půl páté je všude tolik ptačího štěbetání, že se ani dlouho spát nedá. 

Vstáváme, balíme a po snídani vyrážíme. Začíná se pomalu ukazovat i sluníčko a barví les do nádherně zelených barev. Tahle oblast nám doslova vyráží dech... všude kolem nás je namíchaný les smrků a borovic a my se boříme do měkkého souvislého koberce mechu, který je úplně všude. I tady jsou oblé kameny všech velikostí, navíc také úplně porostlé huňatým zeleným mechem. Jedním slovem nádhera! Sluníčko už se nestydí a svítí jak o život. 

Skrze mechové lesy se dostáváme na dohled Rabštejna nad Střelou, kde se začínají objevovat první bunkry. Jsou ale tak obsypané výletníky, že k nim ani nezacházíme. Všude je spousta lidí, a tak nakonec vzdáváme i úplně nabitou hospodu a rovnou šplháme na vyhlídku naproti Rabštejnu. 

Druhou stranou z ní sestupujeme konečně do údolí řeky Střely, která je naším hlavním cílem. Ani jeden jsme tu nikdy nebyli, a tak jsme velmi příjemně překvapeni. Objevují se další bunkry, tentokrát už bez davů lidí. Je jich tu opravdu hodně a jsou překvapivě zachovalé. 

Úzká pěšinka lemuje říčku klikatící se zarostlým divokým údolím a potkáváme míň a míň lidí. Řeka Střela je mělká a na spoustě míst se musí brodit. Počítáme s tím a jsme na to i dobře  vybavení. Úzké údolí střídají rozkvetlé louky a sem tam nás pěšinka vyvede i vysoko nad řeku. 

Cestou je několik starých mlýnů a dokonce jeden hamr. Něco jsou dávno opuštěné ruiny, něco je zrekonstruované na pronájem. Naše putování je spíš taková procházka a rozhodně se nikam nehoníme. Nakonec se u Kozičkova mlýna rozhodujeme jít dál, než jsme plánovali, aby na nás v neděli čekala menší porce kilometrů. Navíc je pořád dost času do setmění. 

Okolo šesté zastavujeme až v kiosku Čoubova mlýna a máme toho tak akorát dost. Spát budeme ještě o další 2 km dál, a než se tam dopachtíme, musíme zdolat poprvé i první brod. Kupodivu ne na Střele, ale na podobně širokém Manětínském potoce, který do ní vtéká. Je to sice to poslední, co se nám chce, ale naše nohy tu chladivou vodu celkem vítají. 

Nacházíme si místečko v pásu lesa lemujícího velkou louku a stavíme náš druhý přístřešek. Pomalu se smráká a rozryté okolí se  štěkajícím srncem nedaleko nás předpovídá, že tahle noc tak tichá jako včera asi nebude. 

Máme v nohách kolem 20 km, a tak jen z posledních sil vdechneme večeři a jdeme spát. Ptáci kolem řvou jak o život a přesně v 21:30 všichni stichnou tak náhle, jako by je někdo vypnul otočením knoflíku.