27. REPORT

Kulturně nasyceni se vracíme po 2 h k autu a přejíždíme do města Meknes, kde máme přímo ve staré medině domluvené ubytko. Auto necháváme před hradbami na velkém hlídaném parkovišti a vyrážíme hledat naše dnešní postele. 

Ubytování v labyrintu úzkých uliček staré mediny je vždycky krásné, ale také dost složité k nalezení. Jako už se nám stalo několikrát, souřadnice v zahuštěné zástavbě vůbec nesedí a naše ubytko je o několik ulic úplně jinde. V takových případech jsou záchranou jedině místní, kteří nás i v tomhle případě k našemu cíli navedou. 

Bydlíme v jednom z domů v úzké uličce, kde dostáváme pokojík úplně na střeše. Nad námi je už jen maličká terasa s krásným výhledem na celé staré město. Pokoj je úzká nudle na šířku postele, s minikoupelnou, stolkem, skříní a věšákem. Ta postel stojí za bližší popis, protože s polstrovaným koženým čelem by mohla z fleku učinkovat v nějakém BDSM...

To, co se mi zdálo jako únava, začíná připomínat začátek něčeho, co se do cestovních plánů nikdy nehodí. Není mi vůbec dobře, a tak do sebe házím Paralen a na chvilku si zalejzám do postele. Ne vždycky to nemoc pomůže zahnat, ale tentokrát to vyjde. Venku už je úplná tma, když teprve vyrážíme někam na jídlo. 

Medina už utichla, krámky jsou zavřené a uličky tiché a temné. Tohle místo je zase úplně jiné, než byla medina ve Fesu. Všechny zavřené krámky a dílničky mají podobné dřevěné dveře a některé i pěkně zdobené vyřezávané stříšky. Některé z vchodů jsou vykládané mozaikou, stejně jako kašny stojící na místě křížení cest. Uličky jsou zastřešené a osvětluje je teple žluté světlo lamp.

Vybíráme malou otevřenou hospůdku Aiša, kam nás nasměroval náš pan domácí, a objednáváme si po celém dni první pořádné jídlo. Jen tak mimochodem, vlastně úplnou náhodou zjišťujeme, že naše další objednané ubytko je o 400 km dál, než jsme si mysleli... nenapadlo nás, že mohou být dvě vesnice úplně stejného jména!

I tyhle logistické karamboly ale k cestování patří a musí se řešit. V tomhle případě se nám povede zažehnat 100% ztrátu storna a přesunout příjezd o den dál. Je vlastně klika, že jsme si toho všimli, protože jinak bychom zítra spali v autě někde uprostřed Atlasu. 

Protože jsme nestihli město projít za světla, vydáváme se na malou okružní procházku po večeři. Na první pohled by se mohlo zdát, že není úplně bezpečné toulat se v tom nočním opuštěném labyrintu, ale opak je pravdou.

Bludiště mediny vůbec není tak opuštěné, jak na první pohled vypadá... sem tam se objeví dítě na kole nebo osamělá žena, procházející dvojice a před vchody domů si tiše povídají skupinky lidí nad konvicemi čaje. 

Přes rozlehlé a úplně prázdné náměstí El Hedim, které je často přirovnávané k menší a klidnější verzi náměstí Jemaa el-Fna v Marrákeši, se vracíme. Cestou je i slavná brána Bab Mansour, považovaná za jednu z nejkrásnějších bran v Maroku.

Tohle město s historickým centrem zapsaným na seznamu UNESCO by rozhodně stálo za víc času a denní světlo, bohužel nás tlačí čas a zítra se tu zdržet už nebudeme moct. Pro ty, koho zajímá historie, vkládám o městě pár informací: