30. REPORT

Ráno se budíme na budík a okamžitě monitorujeme, co se přes noc událo za oknem. Všude je mírný bílý poprašek a poletuje sníh. Fofrem se balíme, abychom vypadli co nejdříve. Je mlhavo a obloha je šedá, ale má v sobě maličké modré trhliny, které dávají určitou naději, že by se to mohlo ještě roztrhat.

To, že jsme při včerejším nočním sjezdu ze sedla nic neviděli, nás pořádně štve, a proto jsme plánovali, že si ty serpentiny nahoru vyjedeme znovu a pokocháme se rozhledem, který by měl stát za to. Je tu i krásné modré jezero Tislit, které leží kousek před Imilchil.

Dáváme si na zlepšení počasí hodinovou šanci a sedáme do jediného otevřeného místa – temné a studené místnosti bez oken, kde sedí u maličkých kamen pár místních a dá se tu objednat konvice, jak jinak, výborného marockého čaje. 

Před vchodem peče paní na malých kamínkách nasucho marocké palačinky, a tak máme snídani komplet. Pár si jich kupujeme i na cestu a jsou to nakonec ty naprosto bezkonkurenčně nejlepší palačinky za celou naši cestu!

Bohužel ani po hodině se počasí nemění a my musíme jet dál. Čeká nás přejezd vysokého sedla Col du Tirherhouzine (2709 m) a podle toho, kolik sněhu je už teď všude okolo nás, tušíme, že to v našem miniautě na letních gumách nebude žádná sranda.

Silnice z Imilchil je úzká asfaltka, která je naštěstí protažená. Blízké okolní kopce, které nám vtíravá mlha milostivě dovolila vidět, jsou úplně bílé a všude kolem je sníh. Vyrážíme po zatím viditelném asfaltovém povrchu a doufáme, že to, co nás čeká, stihneme projet, než to zapadá dalším slibovaným sněhem.

Za Imilchil je ještě pár maličkých horských vesniček okolo rozbité asfaltky a člověka to nutí přemýšlet, jak tu ti lidé vůbec zvládnou žít, když bývají tak často odříznutí od civilizace kvůli sněhu. Jakýkoli zdravotní problém se tu zákonitě musí proměnit v nebezpečný a asi i neřešitelný průšvih.