29. REPORT

Po nějaké době se napojujeme na hlavní silnici z Azrou a ze Středního Atlasu se začínáme přesouvat do hor Vysokého Atlasu, v jehož srdci leží horské městečko Imilchil. Kvůli počasí, které hrozí, že nám opět uzavře cestu přes hory, se rozhodujeme neztrácet čas a bookujeme si pokoj přímo tam, i za cenu pozdního příjezdu.

Dostáváme se na místo opravdu až okolo 22 h a poslední kilometry už je nejen tma, ale všude kolem i sníh. Městečko leží ve 2 000 m n. m. a je to znát. Jen litujeme toho, že ve tmě nevidíme ty krásné vysoké hory, které se vypínají všude okolo. Právě odtud se vyráží na všechny nejhezčí treky v oblasti.

Naše ubytování je zase úplně jinde, než ukazuje mapa, a na místo nás musí donavigovat až milá a ochotná holčina, co vychází z mešity, do které jsme se akorát chtěli dle našich souřadnic nastěhovat. Městečko protíná jen jedna rozbitá silnice, a jakmile z ní odbočíme, musíme si náš nocleh ještě celkem offroadově zasloužit a jen doufáme, že jsme něco neurvali o obrovský šutr, který jsme chvilku rolovali pod autem.

Nakonec jsme na místě a otázku, jak se dostaneme pryč, pokud v noci nasněží, necháváme až na ráno. Pan domácí, který jako by vypadl z knihy o horských vůdcích z Nepálu, nás vede do patra obrovského kamenného domu, který nepřipomíná nic, co jsme až doteď viděli...

Stoupáme po schodech obrovské kamenné budovy až do třetího patra a v každém patře zabírají přes polovinu domu veliké společenské místnosti. Někde jsou plné spacáků, někde s velkými kamny uprostřed. Schodiště je plné pohorek a všude je spousta hikerů sedících okolo kamen a stolů v družných hovorech a hrajících na kytary. Vypadá to, že je v patrech pod námi nějaká organizovaná skupina.

Náš pokojík je nahoře v rohu podobně velké místnosti, které nechybí ani obří krb s válecím prostorem vyloženým koberci a spoustou polštářů. Nejdřív je v našem patře klid, ale to se velmi rychle mění, a tak si s konvicí čaje zalézáme do našeho vymrzlého pokojíčku. 

A pokojík stojí rozhodně za popis! Maličká místnost, která vypadá spíš jako sklad, kterému vévodí stará dřevěná dvojpostel. Pak je tu několik skříněk na sobě, stará TV, druhá postel, šicí stroj a veliká skříň, ve které jsou hromady tlustých dek... a taky schované další dvě televize. Na zdech je skoro jinovatka, ale vyfasovali jsme naštěstí alespoň malý přímotop. Koupelna je ještě ledovější a má, to jsme tedy nečekali, místo mísy díru tureckého záchodu. Takže dnes se rozhodně nekoupeme.

Zalejzáme do postele, která jediná zaručuje aspoň trochu nedostatkového tepla, a za našimi dveřmi se rozjíždí docela slušná zábava. Zabaleni v dekách a nasoukáni do veškerého oblečení, co máme, vybalujeme všechno naše jídlo, které už vypadá po několika dnech v autě poměrně unaveně. Moc jiných možností nemáme, a tak jsme odvážní a věříme v sílu a odolnost našich žaludků a hned po té hostině se zahrabáváme pod hromadu huňatých tlustých dek a snažíme se usnout, což vypadá na celkem slušnou challenge.

Kytary nejprve vystřídá bubnování a místní melodie a pak všichni začnou s největší pravděpodobností hrát nějakou bojovku, protože je slyšet, jak lítají s řevem a smíchem po celém baráku sem a tam. Nakonec omylem vletí do našeho pokoje i jedna holčina, která se lekne asi víc než my. Kolem druhé ranní se naštěstí všichni unaví a dům se konečně ponoří do ticha.

Tohle ubytko je zase docela slušný bizár, ale my už se vůbec ničemu nedivíme. Hlavně že jsme v horách a máme postel. Teď už jen abychom se dostali z hor na jejich druhou stranu a neuvízli tu.