28. REPORT

Ráno je Meknes ponořené do zataženého dne a prší, takže i když jsme koketovali s myšlenkou město si projít za denního světla, není nám to okolnostmi dopřáno. Rychle balíme a po snídani vyrážíme.

Směřujeme k městu Azrou, které leží přímo na hranici NP Ifrane. Je to jeden z největších a nejzelenějších národních parků v Maroku a byl založen v roce 2004 hlavně kvůli ochraně cedrových lesů a vzácných magotů bezocasých – jednodušeji makaků berberských.

A přesně tyhle opičky sem nalákaly i nás. Je to s nimi jako s medvědy v Rumunsku... člověk doufá, že zahlédne alespoň pár chlupů a oni jsou potom úplně všude. Celé rodinné tlupy, včetně úplných prcků, sedí na svodidlech a nepokrytě se dožadují něčeho dobrého.

Že tu jsou, je vidět na první pohled podle spousty zaparkovaných aut u krajnice. Sice také neodoláme, ale moc se nezdržujeme a pokračujeme dál po silnici do sedla. Na dalších místech jsou opice taky a je vidět, že lidi a tohle s nimi spojené hodování už dávno zařadili do svých opičích rituálů.

Vrchol kopce v 1800 m n. m. je zasněžený a oblast má úplně jiné klima než většina Maroka. Je tu spousta lidí, kteří si užívají sníh a na igelitech tu z kopce jezdí celé rodiny. Dál silnice pokračuje do míst, kde nás před několika dny zastavila závora a my se sem tak nakonec museli dostat z úplně druhé strany.

Z nejvyššího zasněženého bodu silnice se vracíme zpět a odbočujeme na maličkou asfaltku, která vede přes celý NP a naštěstí není pod sněhem. Na ní už není nikdo a my doufáme, že potkáme nějaké opravdu divoké opice, které jen nežebrají. Jedeme pomaličku skrze cedrové lesy a netrvá dlouho a naše přání se plní. Tyhle skupiny jsou přirozeně plaché, a tak se  nepřiblíží, ale právě tohle tiché pozorování na blízko je daleko zajímavější, než je krmit mandarinkou u cesty.

Vyjíždíme z oblasti lesů do širokého mělkého údolí, které je plné políček, z nichž se na některých táhnou záhadné dlouhé vyvýšené záhony, z dálky podobné bílým housenkám. To, že je to cibule, zjistíme, až když se nám povede dostat úplně blízko. Pěstují ji tu totiž způsobem, který jsme ještě nikdy neviděli.

Jeden vedle druhého vedou vysoké řádky z vyskládaných kamenů, na kterých leží v slámě veliké cibule, které se díky tomu nedotýkají země, a proto nehnijí. Řádky jsou zakryté, a proto až teprve zblízka přicházíme na to, co se v nich ukrývá.

Po nějaké době se napojujeme na hlavní silnici z Azrou a my se ze Středního Atlasu začínáme přesouvat do hor Vysokého Atlasu, v jehož srdci leží horské městečko Imilchil.