24. REPORT

Druhý den se konečně objevuje slibované sluníčko. Sice mu chvilku trvá, než se prodere ranní mlhou, ale nakonec se dočkáme, ještě než dosnídáme.

Snídaně je v tomhle hotýlku totiž trefa do černého! Chodí se na ni nahoru na střechu, kde je prosklený prostor se stolečky, kde se bohatá snídaně podává, a po schůdcích se dá vylézt úplně nahoru na další střechu, odkud je krásný výhled na celé městečko.

Jsme tu sami a snídani nám připravuje moc milá místní paní. Když včera začala snášet všechny ty dobroty, nestačili jsme zírat. Nechyběly ani výborné marocké palačinky, na kterých tu docela ujíždíme. Jsou jiné než ty naše, spíš se podobají tortilám, a s místní pomerančovou marmeládou bychom se jich užrali. 

Zbytek dne trávíme touláním po úzkých uličkách, které jsou za sluníčka zase úplně jiné a ještě hezčí než včera. Tentokrát se zaměřujeme na vrchní část města. Krásné počasí ale zase vytáhlo ven spoustu lidí, a tak je všude dost rušno. 

Místní si dávají záležet, aby jedna ulička byla hezčí a vyzdobenější než druhá, a tak jsou na každém kroku doslova pohlednicové záběry – přesně takové, jaké sem nalákaly i nás. 

Celé město je natřené nekonečnými odstíny světle modré, tmavě modré jsou i dveře a okenice. Všude jsou osazené jak jinak než modré květináče a jediné, co se vymyká a vytváří krásný kontrast, jsou oranžové pomeranče. Do toho je to ráj krámků se suvenýry, šperky, keramikou a spoustou krásných zbytečností, které bohužel nemám kam dát. 

Navečer se ještě jdeme podívat do jediné z hlavních památek modrého města. Přímo na náměstí se nachází historická pevnost Kasbah z 15. století, která sloužila k obraně města před portugalskými útoky. Uvnitř je malé muzeum, zahrada a věž s výhledem na medinu i okolní pohoří Rif.

Po spoustě nachozených modrých km zase končíme ve stejné hospůdce co včera, dáváme si večeři a pak už jdeme balit, abychom ráno nějak rozumně vyjeli.